Recenze

Když někdo ve škole tajně namaluje na tabuli obrázek kosočtverce, jde zpravidla pouze o hloupou klukovinu. Rozhodně se však nejedná o žádnou mimořádnou událost, kvůli které by musely zasedat početné vyšetřovací komise, a jejíž viníci by se po dopadení měli exemplárně trestat uřezáním obou uší. Co když však stejný obrazec namaluje na tabuli ředitel dané školy – a to prostě jen tak, bez nějakého zjevného důvodu? Jak se v takové chvíli zachová dosud loajální a ve své podstatě zbabělý učitelský sbor? A co když se zásluhou pilných donašečů o celé události dozví mocný předseda, jemuž daný obrazec navíc nepříjemně připomíná povážlivé dilema, zda je mu jeho snoubenka Růžena skutečně tak věrná, jak se mu často snaží namluvit? Právě takovéto triviální otázky jsou myšlenkovým základem téměř neznámé komedie Milana Kundery Ptákovina, kterou po dlouhých třiceti letech od jejího posledního českého provedení uvedl na svém jevišti pražský Činoherní klub.

Na první pohled se zdá, že na tak jednoduchém základě snad ani není možné vystavět životaschopnou divadelní hru, leda by se snad jednalo o skutečnou ptákovinu. Komedie Milana Kundery je však ptákovitou jen co do svého názvu. A byť i sám autor dané hry v rozhovoru přiznává, že Ptákovina je „komedie do té míry nevážná, že je to víc než komedie: že je to prostě ptákovina“, skutečností zůstává, že na českých jevištích bychom dnes našli jen velmi málo původních českých her, které dovedou s tak malým výchozím potenciálem dosáhnout tak velkého komického účinku. To vše navíc se zjevnou chutí, očividným nadhledem a nemalým myšlenkovým přesahem. Odhlédneme-li od názoru samotného autora (což je s ohledem na vztah Milana Kundery k jím vytvořenému dílu čin bezmála kacířský) – tedy odhlédneme-li od Kunderova tvrzení, že Ptákovina je jen jakousi příležitostnou hříčkou, nabízí se nám v případě této hry nespočet možností jejího výkladu. Kdo chce, může ji považovat za pohádku, neboť v ní jednotlivé postavy jednají sice naprosto logicky, přesto však ve své podstatě zcela nereálně. Kdo má podobnou potřebu, může v této hře vidět alegorii diktatury, v níž se za přísnou vnější fasádou systému skrývá na straně vládců pouze otrávenost, znuděnost a vnitřní nejistota, zatímco na straně ovládaných naopak až překvapivé ztotožnění s panujícím systémem: jakoby si sami ovládaní nepřáli nic jiného, než aby byli druhými ovládáni. A konečně tomu, kdo se touží jen sklouznout po povrchu textu, pak Kunderova komedie nabízí bravurně napsanou a navíc i výborně zahranou frašku. Už jen tento trojí přesah stačí k tomu, aby jmenovaná hra dokázala stejně dobře uspokojit řadové diváky i náročnější publikum.

Režiséru Ladislavu Smočkovi se podařilo vybrat pro inscenaci takřka ideální herecké obsazení. Platí to zejména o dvou klíčových postavách celé hry, tedy o rolích předsedy a ředitele. Ondřej Vetchý modeluje úlohu ředitele do mnoha různých odstínů. Zpočátku v jeho gestech i slovech převažuje tvrdost, motivovaná však spíše znechucením nad okolním světem. Později se pod povrchem vnější masky objevuje také poloha radostné hravosti, a to zejména při společných scénách s ženskými postavami inscenace, Evou a Růženou. Závěrečný výstup se však již nese v duchu bolestné a hořké rezignace, naprosto odlišné od všech předešlých poloh.

Jaromír Dulava v roli předsedy naopak sází vše na jedinou kartu: předseda je v jeho podání bolestínský a odpudivý narcis, jenž se po celou dobu hry nerozhodně potácí mezi dětinským strachem učinit jakékoli osobní rozhodnutí na straně jedné a stejně dětinskou touhou veřejně exhibovat svoji megalomanii na straně druhé. Role předsedy poskytuje herci prostor pro nadsázku, která může místy hraničit až s karikaturou. Na Jaromíru Dulavovi je na první pohled patrné, že si svoji roli skutečně užívá. Svěřené úlohy se zhostil s opravdovou bravurou a svůj úspěch v ní založil nejen na velkých gestech, ale především na propracovaných detailech. Nelze se proto příliš divit tomu, že byl za svůj herecký výkon po právu odměněn Cenou Alfréda Radoka.

Dalšími výraznými stavebními kameny Kunderovy komedie jsou dvě hlavní ženské postavy, Eva a Růžena. Lucie Žáčková jako mladičká učitelka Eva odhazuje v průběhu hry zbytky své naivity a postupně v sobě objevuje zárodky rafinované pomstychtivosti: stává se prototypem ženy, která je schopna pro dosažení odplaty obětovat nejen svoji lásku, ale třeba i svou duši. Růžena je v podání Mariky Procházkové jen dutou nádobou, v zásadě jen slepě papouškující názory ostatních. Také ona však v závěru projeví nečekanou rafinovanost a podobně jako všichni ostatní, i ona na závěr dosáhne svého vysněného cíle. Přestože v Kunderově komedii se vyskytuje ještě řada dalších osobitých postav, v zásadě se jedná jen o nepříliš významné, přesto však zdařile propracované figurky. Platí to především pro skupinu učitelů, v níž vyniká zejména Pavel Kikinčuk jako tupý avšak snaživý tělocvikář, a Jana Břežková v roli nepříliš atraktivní a do ředitele zjevně zamilované učitelky Puršánkové.

Svým myšlenkovým rozostřením a nejistým ukotvením v čase připomíná Kunderova hra ze všeho nejvíc pohádku. A jako v každé správné pohádce, i v Kunderově hře vše nakonec vyvrcholí velkou svatbou. Svým způsobem v ní nakonec všichni dosáhnou svého cíle, byť jejich vítězství mívají často dost nečekanou podobu a občas i malinko hořkou příchuť. Ale tak je to přeci správné – předseda, ředitel, Eva i Růžena toužili především po jistotě, a té se jim nakonec také dostalo. Jenomže ani na jistotu se v dnešním nejistém světě nemůže člověk příliš spolehnout: většinou se z ní může radovat jen ten, kdo nemá dostatek správných informací. Podobně jako předseda o věrnosti své milé.