Nová Atlantida

Text seskládaný z podnětných postřehů a jednotlivostí přes viditelnou snahu tvůrců i herců na jevišti nezafungoval. Nicméně je záslužné, že se někdo do tohoto stále aktuálnějšího (celo)společenského tématu pustil. Divadlo sice nemá takový dopad, aby něco významně změnilo, ale divadelníci by si měli být vědomi svého poslání a nevzdávat se ve svém snažení. Přestože tento počin asi nesplnil očekávání, je smysluplnější než valná část jiných, která divadla nabízejí.

Největším problémem této inscenace je, že ji nenavštíví ti „zmatení“. Do hlediště zamíří jiná bublina, která má jasno a bude se radostně plácat do kolen, jak je to TREFNÉ. Báječná práce dramaturga, který sesbíral tok PŘESNÉHO a VÝMLUVNÉHO materiálu, přišla poněkud vniveč. Adámkova inscenace je resumé doby roztříštěné na milion střepů, občas v ní probleskne silná emoce (ano, zarputile stavíme pro děti pěknou budoucnost). „Řešení neexistuje“ ve štítu inscenace? Pak je to jen ironické šťouchnutí, alibistické divadlo bez názoru. Škoda. Herci přitom portrétují „hybatele světa“ v pěkných zkratkách.

45% Na rozdíl od předešlé Adámkovy režie hry Po sametu této inscenaci chybí tolik potřebná lehkost, šmrnc a především zásadní nosný nápad, kterým by byla divákova pozornost neustále atakována. Výsledný tvar proto působí jako změť nejrůznějších výkřiků, apelů a pronášení notoricky známých pravd, které takto nevzbuzují žádné emoce. Ano, žánr politického, respektive společensko-kritického divadla je náročnou disciplínou, které je nutné se zvlášť v současnosti opět věnovat, v tomto balení však osloví jen stěží.