Osamělá srdce

Jařabova inscenace zvláštně prolíná realitu se snem. Hlavní hrdina má typické příznaky syndromu vyhoření - práce ho nenaplňuje, deprese utápí v alkoholu... Režisér pojal své oblíbené téma životního ztroskotanectví se svým typickým černým humorem, který ale mohl být herci trochu lépe pointován. Inscenace si drží zvláštní atmosféru plnou nesmyslné krutosti, otevřené sexuality a pokřiveného vnímání reality. Celková koncepce je možná trochu neujasněná a nesměřuje k jasnému cíli, ale ta cesta je přesto velmi zábavná...

V DNZ se D. Jařabovi podařilo navázat na komorní inscenace Divadla Komedie, jejichž přednost spočívala především ve vystižení atmosféry, ale u některých z nich se nepodařilo dosáhnout intenzivnější „síly“ a vytěžit nabízející se sdělení. V divadelní adaptaci Westova románu měl D. Jařab výborný nápad, když děj přemístil z novinové rubriky do rozhlasového studia. Vynikající práce s hudbou, soustředěné herecké výkony se S. Majerem v čele. Ale celek působí zbytečně „chladně“ a odtažitě, (zdařile aktualizovaná) témata v sobě skrývají větší potenciál.

65%. Především silně sugestivně vykreslená atmosféra bezvýchodné osamělosti je pro mě hlavní devizou inscenace - ta mě skličovala i dráždila zároveň.

75% Po letech konečně inscenace Dnz, která mě dokázala plně oslovit. Režii se podařilo vystihnout atmosféru jednoho večera, v němž se nejen prostřednictvím rozhlasových vln potkává hned několik osamělých srdcí různých charakterů, které spojuje jedno – touha po blízkosti spřízněné duše. Odhazování přetvářek, pocity marnosti, rezignace, desiluze, bezvýchodnost, ale i mísení snů se skutečností či naděje... To vše ve výborném hereckém balení, jemuž dominoval S. Majer ve výtvarně dobře řešeném hracím prostoru se skvělým hudebním doprovodem. Velká spokojenost.

64,99% David Jařab, Stanislav Majer, Ivan Acher... Jak dopadlo začlenění části Pražského komorního divadla do Divadla Na zábradlí? Jařabova poetika evokující mi jeho Petrolejové lampy v Komedii si dobře rozumí s celkovou utahaností a bezradností Divadla Na zábradlí posledních let, v tomto případě ale vše výborně rezonuje se sdělením hry a výsledkem je inscenace, při níž divák porozumí utěšitelově rezignaci na cokoliv. Otázkou však je, zda to není jen šťastná shoda náhod, snad jen režisérovo jméno by mohlo být negativní odpovědí.

Hra bez chuti a bez zápachu. Příliš jsem se u toho nepobavil, což by asi bylo v pořádku. Ale ani jsem necítil žádné jiné emoce. Chybí napětí, náboj či prvek překvapení. Ač je to trochu kruté, tak většinu času jsem se hlavně nudil. Sice je představení krátké, ale i tak jsem měl v polovině pocit, že by neuškodilo kdyby již přišel konec. Herecké výkony většinou průměrné. Nic proti S. Majerovi, snaha se mu rozhodně nedá upřít, ale jediný kdo dle mě předvedl opravdu dobrý výkon byl J. Ornest. Celkově spíše zklamání.