Škola žen

75% M.Hába ve své úpravě Moliéra postupoval, jako obvykle, na první pohled razantně. Nafukovací hrad, výměna pohlaví v některých rolích, časté vystupování z nich, hudební a celá výtvarná výprava to dokládají. Stejně nechybějící osobní politická proklamace. V tomto případě velmi sympaticky držící se úzce feministické linie, vyskytující se ostatně už v Moliérovi. Právě ta patří k nejjasnějším dokladům toho, že ač na první pohled významně novátorská, drží se Hábova Škola žen vlastně věrně Moliéra. Moderní slupka, zcizovací výstupy a skvělé herecké výkony (v čele s J.Plouharem) jí přizpůsobené původní dílo jen působivě posouvají k dnešku a baví.

Rozdíly v postavení žen a mužů nejsou již tak palčivé a Moliérova hra tak v jedné ze zásadních rovin zestárla. V inscenaci M. Háby výtečně funguje scénografická koncepce („můj dům, můj hrad“), s níž se celou dobu rozmanitě pracuje; spolu s dalšími nápady vyznění původní hry posouvá. Nepodstatnou devízou není ani to, že se hercům v čele s J. Plouharem daří publikum bavit. Významnějšího myšlenkového přínosu se však inscenačnímu týmu docílit nepodařilo.