Peer Gynt

65 % Klasika Ibsena prakticky nejde inscenovat bez odpoetizování, v „punkové“ inscenaci Činoherního studia pohled na snílkovství jde ještě dál. Do postavy narcise a floutka Peer Gynta je vtělena nesnesitelná suverénnost, z níž cítíme nejednu symetrii k drzému drajvu dnešních průměrných ve světě neomezených možností, ba dokonce k některým kdákajícím politikům zamořujícím veřejný prostor. Zde se do popředí dostává Gyntova podstatou až hloupost. Tvůrci jdou po výbušných hranách, Ibsena si razantně upravují (ku prospěchu i ke škodě věci), výsledkem je pocitově dlouhá, hučící, pádící a svérázně groteskní inscenace. Nemusí sednout každému.

75%. Punková verze slavného básnického dramatu, ve které jsou postupy typické pro inscenace režiséra M.Háby, ale v níž zůstalo i dost Ibsena. Ústecký Peer Gynt je plný světel, kouře, hlasité hudby a zcizovacích efektů, zároveň ale nabízí poměrně přesnou ukázku lidského hledání životního smyslu ve světě, kde nás obklopují zdánlivě neomezené možnosti. Dobře se tu pracuje s popularitou K.Bartoše, který se do postavy floutkovského Peera pokládá fyzicky i emocionálně. Inscenaci trochu padá řemen po přestávce, ale ztišený závěr u táboráku je opět velice působivý. Za zmínku stojí hudba J.Čížka i ostatní herci, především přirozeně jímavá A.Berecková.

65%. Kdo se měl možnost setkat s tvorbou režiséra M. Háby, jistě nečekal, že rozsáhlé rané dílo H. Ibsena bude hráno „navážno“. Prodlouženou rukou režiséra se stal hlavní představitel K. Bartoš, pracuje se s jeho osobností a do jisté míry i diváckou popularitou. Hába a Bartoš společně úspěšně relativizují, ironizují a snaží se nabídnout souvztažnost s tím, co může zajímat dnešní diváky. Výrazné zastoupení má hudební složka s živým doprovodem J. Čížka. Inscenace často baví a najde se v ní nemálo pozoruhodných nápadů. Stopáž je však nepřiměřená. Cenné vklady tvůrčího týmu by se lépe zúročily krácením scén a škrty některých situací.