Z tiskových konferencí

Jako další (údajně „skromný“) příspěvek k uvádění témat českého dramatického či literárního odkazu připravilo Divadlo Na Fidlovačce premiéru adaptace známého humoristického románu Karla Poláčka U kamenného stolu a stejnojmenného filmu z konce 40. let minulého století. Není pochyb o tom, že záměrem tvůrců je vytvořit úsměvnou retro komedii z dob, kdy muži byli ještě okouzlujícími džentlmeny, dámy hodny dobývání a lázeňské městečko Džbery pod Skálou se hemžilo podivuhodnými postavičkami a osudy, tak jak je nezapomenutelně vylíčil Karel Poláček. Jevištní adaptace režiséra Pavla Šimáka vychází také z filmového scénáře Otakara Vávry a Vlastimila Rady. (Vzpomeňme na herecké kreace Saši Rašilova, Svatopluka Beneše, Rudolfa Hrušínského, Stanislava Neumanna a dalších hvězd své doby.)

Mladý režisér Pavel Šimák vystudoval herectví na DAMU, posléze i režii na JAMU a pak se tak různě potuloval zejména po moravských scénách (Husa na provázku, MD Zlín…) a od příští sezony nastupuje jako umělecký šéf Národního divadla moravskoslezského. V Divadle Na Fidlovačce půjde již o jeho druhou režijní práci, neboť na scéně Komorní Fidlovačky připravil inscenaci Venuše nosí XXL.

Dramaturgyně Klára Špičková za nepřítomné vedení Divadla Na Fidlovačce nejdříve vysvětluje, proč právě tato volba: „Pro Pavla Šimáka jsme se rozhodli proto, že je autorem i několika dramatizací. Jako člověk píšící se nebrání nejistým či otevřeným tvarům, ať zpracováváme knižní předlohu, nebo do jevištní adaptace převádíme téma známé z filmu. V případě Hostince U kamenného stolu jsme udělali obojí, vyšli jsme dílem z filmového scénáře Otakara Vávry a Vlastimila Rady – ten mimochodem za protektorátu vzal na sebe autorství knihy, neboť židovský původ Karla Poláčka byl překážkou pro oficiální politickou suitu. Nicméně se traduje, že v té pohnuté době lidé okamžitě poznali osobitý Poláčkův styl a humor. Je paradoxem, že zájem o zfilmování této látky nejdříve projevila právě německá společnost ovládající i Barrandov. Ke zfilmování však došlo až po válce, zato při vzestupu jiného režimu, který veselohrám z prostředí živnostníků moc neholdoval. Otakar Vávra se takticky vzdal režie, té se ujal herec Josef Gruss, který si pak po uvedení filmu a plného nástupu komunismu už ani nešrtnul... Vávra zpracoval Poláčkův román svým způsobem a o jeho koncepci se opíráme i my. Především nenechal Šimona Tatrmuže zemřít a jeho záletná manželka se nevrací do zdevastovaného hostince s milencem, ale vše předělal do jakéhosi happyendu, kdy manželé Šimon a Božena Tatrmužovi se k sobě navrátí a hostinec společně zachraňují.“

Pavel Šimák k tomu dodal: „Film pracuje se střihem, na divadle takovou možnost nemáme, tak jsem připsal postavu jakoby průvodce dějem a i další figurky. Půjde samozřejmě o zcizovací momenty principu divadla na divadle, ale též hraný komentář ke zvratům dějové linky. Přesto věřím, že postavy diváci zastihnou v době bezpečné naivity, že uvidí figurky s obrovskou šíří humoru. Chtěli bychom, aby si diváci spolu s nimi ty dvě hodiny užili a připomněli si odvátou dobu. Ale zařádili jsme si taky: některé sekvence jsme pojali třeba jako němou grotesku, nesmím zapomenout ani na různorodé autorské vklady herců. Hudebně pro inscenaci volíme kombinaci autorských písní a dobových bigbandů...“

Před deseti lety, konkrétní datace je k 22.2.1998, fakticky vznikl soubor Divadla Na Fidlovačce. Hostinec U kamenného stolu je již 55. premiérou divácky populární nuselské scény. Co se chystá dál? „Do konce sezony uvedeme další Cooneyho komedii s názvem Nerušit, prosím!. Osobně mám tohoto autora moc rád, ale rozhodně se nechceme považovat za specialisty na jeho uvádění. Následovat bude australská hra Louise Nowry Noc bláznů (žánrově jde o tragikomedii). O další dvě premiéry obohatíme i náš komorní prostor, a to náročnější hrou Tennessee Williamse Království boží na zemi a hrou Stephena Mallatratta Žena v černém,“ vypočítává záměry Fidlovačky Tomáš Töpfer, který na tiskovou konferenci dorazil kvůli problematické dopravní situaci v pražských ulicích později.

Tomáš Töpfer reagoval i na častou připomínku diváků na méně pohodlný prostor hlediště Divadla Na Fidlovačce. Uvažuje se o úpravách?
„Víte, jsme rádi, když s grantem, smlouvami o reklamě, vybraným vstupným, ale i dluhy, tedy s odřenýma ušima prolezeme do dalšího fiskálního roku. V tuto chvíli 4,5 milionu korun (cca polovina ročního grantu pro DNF, pozn. red.) na úpravu hlediště naše divadlo bohužel nemá. Když jsme prováděli v druhé polovině 90. let rekonstrukci tehdy zcela zchátralé divadelní budovy, stálo to 53 milionů korun. Fakt nám zbyly peníze maximálně na jednoduché dřevěné lavice. Naší logickou prioritou tehdy bylo, aby divadlo bylo vybavené alespoň základním způsobem. Samozřejmě víme, že divák v divadle má právo požadovat pohodlné sezení. Místa jsme postupem času „opolštářkovali“, ale je jasné, že ani to pořád nestačí. Na první pohled taková výměna sedaček možná vypadá jednoduše - jen vyměnit dřevěná sedadla za jiná, pohodlnější. Jenže ta se tam nevejdou. Museli bychom totiž rozebrat celou konstrukci hlediště, rozřezat 14 tun oceli (něco o tom vím, když jsem po tom lezl...) a znovu to svařit, posunout rozteč mezi řadami tak, aby bylo možné umístit klasické sedačky. Namalované to máme, ve výsledném stavu by dvě řady měly být ubrány. Tak kdybyste náhodou o někom se čtyřmi a půl milionem věděli, volejte pište… Rádi bychom v tomto našim divákům vyhověli, ale věřte nám, že je to složité, i proto, že se k nám majitel budovy, kterým je město, chová v tomto poněkud macešsky...“