Spotczek

Autor, Petr Vodička, spolupracoval s Naivním divadlem již víckrát. Nám se například velmi líbilo jeho zpracování Tristana a Izoldy. Zapomněli na mě! je hra pro menší děti. Příběh o chlapci, který neopatrně vysloví přání, kterého později lituje, podává s humorem a jednoduše. Pracuje se samozřejmě s loutkami, ale tentokrát je kromě zpěvu (hudba Marek Doubrava) důležitý i pohybový projev herců (Anna Benháková). Rodičům s dětmi vřele doporučujeme!

Je mi líto, ale film byl lepší. Za vidění to však stojí.

Eric Idle už je na mě moc estrádní, s původními Pythony už to podle mě nemá moc společného.

Možná jsem nepochopila úplně správně pojetí lidského neštěstí, které Vosto5 svádějí na nacionalismus. Nemůžu souhlasit, přestože ho nesnáším jak infekční choroby. Neměli však na mysli obecně fanatismus? To už bych podepsala. Skvěle zapadá také do dnešní reality: jestli se budeme honit za vidinou vítězství za každou cenu,taky bychom mohli dojet dřív, než se dočkáme cíle.

Inscenace těží z textu Oty Pavla, spolupráce dětí s herci i z úžasné, netypické scény, která propojuje postavu hranou zároveň loutkou i hercem.

Nám se kapela líbila. Skvěle, hravě a vtipně vysvětluje dětem, co to jsou homonyma.

Skvělá záležitost pro rodiče s dětmi. My na tom s manželem byli i sami :-)

Naivní divadlo má na krku 65. křížek. Při té příležitosti nastudovalo Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo. Vítek Peřina se zase obul do vedení Liberce, které fandí sportu více než kultuře, přestože na arénách a mistrovstvích prodělává kalhoty. Nutno zhodnotit, že kritizuje opět vkusně.

Nebýt úžasných herců, asi bych Tetu z Halifaxu oželela. Podle Schmidtových poznámek z programu záměr vůbec nebyl špatný, ale ve výsledku se tak úplně nerealizoval: "Málokdy docilujeme nestrannosti, takže i naše spravedlnost může být nespravedlivá a někdy dokonce nepravdivé jednání může být i trefa do černého. Přestáváme vidět věci z více stran. Neumíme si všímat toho, co je jen trochu ukryto tam, kde se věci dotýkají nebo setkávají. Vše nazíráme jako z rychlíku." Schmid mi mluví z duše. Ale nejspíš to chápu příliš vážně na to, aby se mi to stalo předmětem bujarého veselí a jeho "blbnutí".

Smrt opomíjíme, ale ani inscenace, zaměřená na estetické a emocionální působení, nepojednává o tom nejpodstatnějším - proč ji opomíjíme. Defilují před námi mladí lidé, vznášející jakousi hamletovskou otázku, zda být či nebýt. Smrt je však nejodpudivější ve své fyzické, nikoliv filozofické podobě. Vše se odehrává na nejasném místě v neurčitém čase, v nepravidelných intervalech. Postavy Požitkářů jako by byly živé i mrtvé zároveň. Vysvětlující byl pro mě poslední monolog jedné z postav o místě, kde končí lidé, kteří ještě nejsou mrtví - žijí v pamětech žijících. Smrt tedy začíná již za života!?!

"PRAVDA A LÁSKA HLAVNĚ KDYŽ SE CHLASTÁ!" Celkem nový a neotřelý kritický pohled na osobu Václava Havla. Skvělý ráčkující Petr Jeništa jako Miloš Havel a Natália Drabiščáková jako Univerzál (a hlavně coby Klaus :-). Jinak absurdita (typická pro zobrazované období i pro samotnou Havlovu dramatickou práci) má odlehčený podtext a i díky hudbě se u toho příjemně odpočívá (ne však spí). Rozhodně toto nebude hra pro nejmladší ročníky, které o Havlovi neznají ani základní věci. Podobně jako u jeho vlastních dramatických kusů je vlastně nutné mít o něm a jeho době alespoň nějaké znalosti.

Charms nutí k zamyšlení. V prvním plánu působí jeho texty nonsensově a bezobsažně, až na další pohled krutě upřímně. Výjev člověka, který se válí lidem v cestě tak dlouho, až na něj zavolají strážníky, vypadá nevinně. Když pochopíme, že nejde o bezdomovce či provokaci, zhrozíme se, že je to člověk bez místa ve společnosti, který jako by mezi ostatní nepatřil, přestal být člověkem. Což vlastně popisuje samotného Charmse, zlikvidovaného ruským komunismem ideologicky, fyzicky i fakticky.
Vlastně se nejedná o nic vtipného. I bez totality tu máme hloupost, povrchnost i malost.

CHArlie CHAplin a jiná CHA´ska těží především z nádherných maňásků, z jejichž obličejů je možné poznat Chaplina, Laurela a Hardyho či Bustera Keatona. Celá hra je vlastně poklonou němému filmu, z nějž těží vizuálně i tematicky - jde o divadelní grotesku, která menším dětem zprostředkovává kontakt se světem rodící se kinematografie a využívá k tomu strážníky, honící se za nezbedným psem a komiky, kteří se ukryli do cirkusu. Vše vrcholí jednou z největších filmových dortových bitev.

Drak představuje krutou princeznu jako vášnivou hráčku počítačových her, která se nezalekne stínat hlavy vlastním nápadníkům ani ve skutečnosti. Nicméně se najde jeden odvážlivec, který se postaví jejím hádankám s buchtami v rukách. Český Honza dá v šanc svůj vlastní život, když nechá Turandot rozhodnout, zda je silnější její nenávist nebo láska.
Moc hezké je skloubení typicky českých pohádkových prvků s něčím novým (forma počítačové hry jako ilustrace charakteru princezny) s nápaditými loutkami a hudbou (na začátku rádcové přejí vládci k narozeninám neobvyklou "temenohrou").

Těšila jsem se na příběhy J.Verna, ale jednalo se spíš o improvizační humor na rozličná témata. Nezklamala scéna J.Kopeckého, za vidění stály kostýmy, hudba i nasazení účinkujících, ale scénář byl poněkud plochý. Není to totiž ani pocta prvním filmařům němé éry, když se již od počátku jejich dílo zlehčuje a všichni kolem filmu jsou vykreslováni dost povrchně a komicky. Ani to není pocta Verneovi, když tam z jeho příběhů zůstává jen evokace toho, co stvořil. Myslím, že dětský divák NENÍ hloupý a Vernův dobrodružný svět mrtvý, prázdný, neaktuální a plochý, dobrý jen pro poslouchání a dívání.

V dnešním digitálním světě si už neuvědomujeme, jak nesamozřejmý obraz donedávna byl. Začínáme seznámením Muybridge s manželkou. Končíme jejich rozvodem, když fotograf beztrestně zastřelil manželčina milence. Inscenace staví především na taneční složce, která ilustruje děj, dotváří smysl fotografických objevů a zpracovává detaily. Zvlášť důležité je napětí mezi praktickým smyslem Muybridgeovy práce a jejím estetickým efektem. Čistota barev - kontrast bílé s černou - ladí s tématem černobílé fotografie i s životními mezníky (svatba-bílá X rozvod a psychické problémy-černá).

Mít tak možnost někde se na chvíli zaseknout a potkat se tam s někým, kdo Vám nastaví zrcadlo. Tuhle šanci jsme dostali díky režii I.Trojana i s 5 postavami, které uvíznou ve výtahu. Překvapila mě hlavně emocionální působivost, kdy celé divadlo propuklo v smích nebo celé napětím ztichlo. Pro dnešní otrlé, cynické publikum je vzácné, když ho statická scéna 2x2m se stále stejnými protagonisty dokáže 1,5 hod. udržet v pozoru, a ještě ho bavit. Konec s violou mě pak značně znejistil, zdali se vůbec jednalo o obyčejný výtah...

Brian není jen komedie. Drsná kritika drogové tematiky už tu byla mnohokrát. Tohle je nové v odhalení křehkosti lidské psychiky, v otázce váhy a hodnoty popularity ve srovnání se samotnou sebezáchovou. Ve sžíravých narážkách a sarkasmech se lépe zrcadlí duševní pád člověka. Každý z nás je pomíjivá nádoba, která ze sebe vydá jen to, co může, a za to zodpovídáme každý sám sobě. Talent je pouze jedna stránka věci. Kromě hudby mě samozřejmě nadchnul nápad propojit halucinační představy s duchovním nábojem místa a pak dokonalá nápodoba Rolling Stones.

Pro nás obyčejné smrtelníky z příliš odlišného prostředí; autor hry, P. Marber, je Brit, který má zkušenost se závislostí na hazardu. Nám doma tohle zrovna moc neříká. Přišlo nám to rozvleklé, příliš kontrastovala první velmi veselá půle s druhou dost vážnou, takže při pokročilé hodině měl člověk práci zůstat vzhůru (proč to zapírat?). Skvělé byly opět výkony přítomných, především jejich vzájemné vyvádění z míry. Mistři improvizace si něco takového můžou dovolit.