Simona Ježková

Tohle je jednoduše muzikálová lahůdka. Michal Hrubý vytvořil nejen výborné divadlo, jakým Studio DVA bezesporu je, ale také dal vzniknout úchvatné letní scéně na Tvrzi Divice, tam kdesi v lánech kousek od Loun. Starci na chmelu dýchají tou opravdovostí smíchánou tak akorát s nadšením, odhodláním a profesionalitou všech zúčastněných. Stejně jako pivo není jen o chmelu, ale též o sladu a vodě.

Dlouho jsem se z této hry dostávala. Ta tíseň, ta bezmoc z nemoci bez pomoci. Jan Vlasák se stal otcem, prožil i žil. Každý jeho krok, každý pohyb byl promyšlený, přesto spontánní a uvěřitelný. Zdatně mu sekunduje Veronika Gajerová, která je neuvěřitelně pravdivá v těchto vážných, skličujících polohách. Přesně takovéto hry jsou tím důvodem, proč tak miluji divadlo. Protože pro mne to není odpočinek a pobavení, právě naopak. Když jdu do divadla, chci přemýšlet a tiše trpět. Ona pak ta katarze, která se s koncem dostaví, je vskutku očistující, skutečná a neopakovatelná.

Poetika Divadla v Dlouhé míjí mé myšlenky i srdce. Tak snad příště Lucerna posvítí při cestě v tomto divadle lépe.

Perfektní hudební party, snad ještě lepší části se stepem. Jan Kříž a Jan Révai jako dva nerozluční přátelé, u kterých je možné úplně vše, klidně i přeměna němého filmu na zvukový film s prvky tance a zpěvu. Milé, barevné, výborně zvládnuté po všech stránkách. Člověk poté odchází z divadla, pobrukuje si melodie a skáče jen tak z radosti do kaluží.

Byl to nádherný pohled. Během necelých dvou hodin jsem dostala jednoduchý příběh dvou navenek rozdílných žen, které však v hloubi duše jednaly stejně - vydaly se na cestu za lepším životem. Za životem. Ty dvě se setkávají jedné bezvýznamné noci někde uprostřed cesty někam. Jinam. Odtud. Ode všeho zlého. Krásný a dojemný rozbor lidské duše, trpící a milující. Herecký koncert Štěpánkové a Adamovské, kterým to spolu slušelo nejen jako hereckým kolegyním a pozdějším švagrovým, ale také jako ženským, které ukázaly, jak doopravdy je srdce křehké a nenahraditelné.

Krasojízda Zlaty Adamovské. Ta vytvořila svoji vlastní Annie, zcela jinou než jakou jsem si ji představovala po přečtení Kingovy předlohy. A možná, že to je hlavní důvod, proč je její postava uvěřitelná ve svém jednání, zrůdná a přesto zvláštně lidská. Skutečná. Petr Štěpánek za svoji ženou nikterak nezaostává, naopak - dokáže na malém prostoru jedné postele a invalidního vozíku sehrát strhující drama jednoho pomalu šílícího člověka. Slovní přestřelky mezi Annie a Paulem jsou mistrně zvládnuté, vše je podpořeno geniálně vytvořenou otočnou scénou.
Proto bravo, tleskám a hluboce se klaním.

Asi nikdy nepochopím úspěchy her Antonína Procházky. Tato inscenace byla zajímavá snad jen rafinovaně vyřešeným jevištěm. Téma bohužel režisérky i dramaturgicky odfláknuté, výkony herců snížilo i to, že jim téměř nebylo rozumět. Pro mne zklamání, avšak zmírněné faktem, že zatím vše, co jsem od našeho velkého plzeňského mága viděla, mne jednoduše nechytlo za to mé divadelní srdce.

Ten nejsilnější zážitek, který jsem na divadle zažila. Ta nedobrovolná cesta do neznáma, jež skončila tak tragicky, je nám skrze písně a příběhy vyprávěné při cestě přiblížena natolik, že až máme pocit, že sami plujeme na té palubě s nimi. Herecké výkony strhující, hudba nádherná, rafinovaně vyřešená scéna. Pláčete, smějete, žijete. A na konci, když už není naděje na lepší život, zpíváte s nimi tu naši nádhernou, milovanou hymnu.
Milí divadelnící, učte se prosím od JD, jak se dělá to správné divadlo!