Markéta Nedvědová

Tato hra patří mezi nějmilovanější z dílny Cimrman/Svěrák/Smoljak. Od dětství jsem si ji užívala díky audio záznamu. Až po letech jsem také viděla scénické řešení. Úvodní seminář je plný perel, skvělé jsou živé obrazy. A hra samotná baví i po četných reprízách znovu a znovu. Svěrák je dokonalý podučitel, dokonalé jsou jeho forbíny, ale největší láska je Smoljakův Varel, srdce i duše celé výpravy. Otázkou zůstává, zda může hra pobavit i ty diváky, kteří jsou skutečnými znalci polárních expedic začátku 20. století, přeci jenom takový Amundsen nebyl jen chlap z ocele.

Dlouho nedostupná Cimrmanova hra dlouho lákala moji představivost. Fragment Cimrman před branami hudby skutečně nemohl stačit. S operetním dílem Járy Cimrmana jsme se seznámili již v Hospodě na mýtince, ale jaký byl vztah mistra a opery? No je to dokonalost sama. Úvodní semináře krásně rozbourává Vondruška, v druhé půlce je pak možnost se pokochat mistrovou jednoaktovou operou Úspěch českého inženýra v Indii. Pouze s genialitou sedmihodinové operety Proso lze srovnat.

Klasická Cimrmanova exkurze do světa operety. Pro laika překvapivé souvislosti v novém hávu. Pro diváka obeznámeného minimálně se základními pojmy žánru je to příjemná hravá koláž, ve které se neztratí nic, co se k operetě váže. I Cimrman sám začínal s tímto fenoménem ve Vídni. A i my jsme dnes konfrontováni s tím, jak bylo s touto lehkonohou múzou naloženo po roce 1945. Je to stále aktuální hra, po roce 2000 stejně jako v době premiéry v roce 1969. A samozřejmě referát dálkového posluchače katedry cimrmanologie je naprostý bonbónek. (více v článku na blogu)

Toto nebyl ideální nápad, jak se seznámit se Sofoklem. Dnes už bych asi reagovala jinak, ale stírání pomyslné bariéry mezi jevištěm a hledištěm není pro každého.

Pokud divák přišel zejména proto, aby si prohlédl jevištní výkony Leichtové a Pazderkové, mohl být zcela spokojen. Mladá energická Leichtová sehrála svou roli velmi přirozeně a Pazderková měla prostor i ke zpěvu. Bohužel bez znalosti Testosteronu nebyl zážitek úplný.

Toto bylo skutečně špatné. Netleskala jsem. Zůstala jsem během děkovačky demonstrativně sedět. A proč? Držme se výkladu Justa: Pechlátův Goebbels byl protiúkol, Brecht. Míčové Baarová byla (snad) Stanislavský, protiúkol tedy zřejmě jen v tom, že Míčová není atraktivní, není krásná, není fotogenická. Nehledě na ten směšný obsah. Precizní deníček Goebbelse/alkoholem zastřené vzpomínky herečky, která mohla být kýmkoli, jen nebyla ani v nejmenším Baarovou. Bohužel dnes podobných variací na toto téma máme mnoho a jedno je horší než druhé, copak je nutné u těchto jmen jít jen po bulvárním povrchu?

Ideální jako komparace s filmem. Nicméně vynikající byl pouze Martin Huba.

K de Sadeho textu chovám respekt, k Pasoliniho filmu despekt. Divadelní hra je naštěstí dostatečně svébytným počinem, ve kterém si lze užít mnohé. Miluju zejména výkon Jany Holečkové a Alenky Kardové. Máte-li odvahu, zažijte tuto inscenaci.

Nejsem si úplně jistá volbou textu. Konečně zdejší kontroverzní reakce dávají najevo, že ženský Emil čili o výchově není zcela tím, čím si dnešní divák chce společně s Holubovou a Bydžovskou projít. Osobně hru ale vnímám jako zdařilou, jen už je na energii obou hereček znát, že s textem pracují už příliš dlouho (od roku 2004) a chtělo by to cosi nového.

Už dlouho prahnu po životopisech ve filmu, ale jak se zdá, pokud se jimi chci zabývat více, musím více navštěvovat divadla. Jinudy není možná. Velmi oceňuji odvahu týmu Janžurové si zvolit příběh Sarah Bernhardt, ačkoli týž text inscenují v Řeznické. Bernhardt je ikonou celé jedné epochy, secesní plakáty na její hry proměnily estetiku propagace hereckých hvězd, byla mezi prvními, kdo absolvoval turné po USA, věnovala se filmu a psala knihy (bohužel jejich překlady češtinu stále míjí). Je to nevšedně bohatý osud, skvělý život a kariéra nemající hranic. A Janžurka toto vše zvládla na výbornou.