Román v dopisech Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (Les Liaisons dangereuses, 1782) mám moc ráda. Provází mě celý život. Na počátku bylo nadšení pro Formanova Valmonta (který je pořád dokonalý) a později se to proměnilo do znalosti mnoha dalších filmů, seriálů, činoherních, baletních a rozhlasových inscenací. Což mi připomíná, že mi na toto téma chybí ještě prozkoumat komiksy.

Možnost zažít novinkovou inscenaci ve Stavovském mi tedy přišla nesmírně vhod. Jaký jiný prostor by pro tuhle látku měl být lepší? Před deseti lety jsem na stejném místě viděla Vaculíkovu baletní variaci na toto téma pod názvem Valmont! a bylo to skvostné. Choreografie a scénografie se nevyhýbala dokonce ani takovým výtvarným zkratkám, jako byly stínové rokokové siluety a působilo to výtečně.

Dnes ale tvoří činohru SKUTR a ti pracují docela jinak. Ve spolupráci se Sloukovou odmítají estetiku 2. poloviny 18. století a raději oblékají své postavy do typických siluet Diora z poloviny 20. století. Dobovost je nezajímá, dávají přednost metafoře v podobě obrovského kolotoče, který ostatně definuje celou scénu. Vztah k naší současnosti podtrhuje i nekonečné tlačení na česky znějící příjmení, kvůli kterým trhá uši to nekonečné prznění Cecilie de Volanges změnené na Volangesovou (takto trpí všechny ženské postavy). Nepřesvědčivě působí i přidané postavy – trojice „sudiček“ hrané zralými i mladými herečkami. Chtěla jsem i cosi namítnout proti obsazení Františka Němce jako hraběte de Gercourt, protože přeci jenom už překročil osmdesátku a mladé Denise Barešové ještě nebylo ani třicet a i když oba hrají výrazně mladší postavy a divadlo je shovívavější oproti filmu, pořád je to minimálně rozhodnutí vyvolávající zdvižené obočí.

Důvody toho obsazení ale nejsou jakkoli radikální ani odvážné - naopak jsou jen výsledkem práce se stávajícím souborem, který má stále ještě v paměti inscenaci z roku 1988, ve které František Němec hrál samotného Valmonta a Iva Janžurová matinku de Volanges (ta se nyní přestěhovala do role stařičké de Rosemonde). Za podobnou zmínku stojí i fakt, že pro změnu zase Jana Pidrmanová si svou de Tourvel přinesla do pražského Národního z brněnského Národního, kde si svůj vztah k této postavě ukotvila už v roce 2011.

Ve výsledku tedy ani nemůžu být jakkoli zklamaná, důležité je, že Nebezpečné známosti jsou stále živé a toto byla jen obyčejná řadová inscenace s pořadovým číslem 29 (počítáno od roku 1979; číslo 30 přebírá současné nastudování v příbramském Divadle Antonína Dvořáka), herecky výrazně spojená s minulostí, dramaturgicky slabá, přesto snad chvalitebná v rámci jednotlivých detailů (živý klavír na scéně a některé kostýmy či rekvizity, Cecile nosí kabelku ve tvaru medvídka a v něm ukrývá klíč ke svému sekretáři).

Mnohem víc jsem si užila záznam legendární inscenace z roku 1997, ve které se v Divadle pod Palmovkou sešla Vilma Cibulková, Linda Rybová, Miroslava Pleštilová a Zita Kabátová.