JáraTym

Divadlo Viola je výjimečný prostor. Divák si přichází posedět s vínem, prohodit pár slov s náhodnými lidmi s nimiž máte čest sdílet stůl, a k tomu se královsky bavit. Díky všem zúčastněným (režisérku nevyjímaje) především to poslední dostává všem možným kladným přívlastkům. Tady je perfektně vidět co znamená "dobré režijní vedení". Každý z herců přistupuje k textům jinak. Jeden hledá sílu v jednoduchosti, druhý se rozpíná do všech stran jeviště, další sází na hlas a mluvené slovo tak ještě nikdy nebylo silnější a čtvrtý hraje jako o život a díky tomu neodvratně mládne. Čechov funguje - nejlépe na tom jsou Román s basou, Kýchnutí a Jubileum.

Vypálený kostel-nehostinnost, urvaný zvon na podlaze, obilí v modlitebních lavicích, pokroucený strom vzrůstající z podlahy, ve stropě díra jakoby skrz ní ďábel proletěl, zchátralá kazatelna a pár pokřivených křížů-vzpomínka na časy minulé, z nichž nám po prorostlých lidech, hříšnících bez naděje na odpuštění, zbylo pár perel, zlatých nití, kusů ledu a střepů po rozbitých mateřských vztazích. A duše jeho se vrátila.
Mohl bych psát o genialitě režie, scény i hudby ale neboť se to o téhle inscenaci, která jediná v repertoáru ND dostává svou kvalitou místu uvádění, všeobecně ví radši vyzdvihnu R. Máchu, P. Štorkovou, J. Bidlase a T. Medveckou.

Eli, Eli shelo yigamer leolam...
Židovské zpěvy nás provází, po předem určené a nevyhnutelné cestě vybarvené režisérkou Šoltýsovou do barev největšího temna, do překvapivě křehkého nitra burácejících a vypjatých scén - v tyfem zamořeném Meziříčí, v srdci Osvětimi. A jakmile se opona po přestávce roztáhne, dojdou vám rázem slova. Hana (Andělová) je skvělá, o tom žádná. Mě dnes večer nejvíc zaujali Mira (Kratochvílová) a Elsa (Sedlárová). Režisérka si může na svůj divadelnický šat přišít další hvězdu... Ale tyhle slouží k úctě a obdivu.
Eli, Eli hakhol ve hayam...

Záznam.

Bez scény, bez kostýmů, bez herectví a (co je hlavní) bez smíchu. Během večera stráveného na Revizorovi Evy Holubové jsem se nezasmál ani jednou. Na něj se dnes už nechodí proto, aby se mohla opěvovat Gogolova genialita, chodí se na něj z toho důvodu, že diváky, kteří text nesporně znají, zajímá ta či ona intepretace režiséra a jeho pojetí. Režisérka před premiérou prohlásila něco v tom smyslu, že tenhle Revizor bude tak jak ho Gogol napsal. Jenže tím popírá základ režijní práce - a je to dost vidět. Sabina Remundová a Bob Klepl jisté pokusy a snahy měli nicméně ani to mě nedokáže obměkčit, neboť horší inscenaci na divadle jsem zatím neviděl.

Dá se slovy vylíčit atomová exploze? A existují pro to slova, která zvládne pochopit každej? Teda, pardon - "každý"! Toho nejlepšího už bylo o téhle inscenaci napsáno dost, ale i přesto se o ní dá mluvit a přemýšlet a jen se zatajeným dechem (od smíchu, pochopitelně) obdivovat tu její mnohovrstevnatost - v geniálních hereckých výkonech, "nadupané" režii, bezchybné změti gagů a džouků (v čemž jsou všichni tři nezpochybnitelnými mistry), fantastické scéně a všech těch superlativech která se po zhlédnutí rojí v hlavě! - p.s. za to "mnohovrstevné" se omlouvám, a už se psaním recenze končím, protože se blíží vrchol...

Na inscenacích Divadla Pod Palmovkou jsem vždy obdivoval vizuální stránku a herecké výkony. Ani dnešní repríza Shakespearovi opulentní svatojánské noci nebyla výjimkou. Nejvíce zaujmou Denny Ratajský, který hraje ďábelsky, až Funésovsky a Barbora Kubátová jako vždy precizní, včetně tklivě provokativního zpěvu. Potíž v celé hře snad tropí jen jediný aspekt - a to samotný text. Místy rozvleklý, vršící citově přebarvená slova přes sebe - zkrátka dost často ubírá na dynamice, která naopak bují v četných režisérských nápadech od košíků s cukrovou vatou, několika vrstevných projekcí, stanu, po brilantní provedení vztahů v herecké společnosti.

Líbí se mi na Vás vaše duševní odvaha
- Vás, co to sledujete a Vás, co to hrajete. Geniální Žáček neplive do ksichtu jen neméně dobré Sidonové. Špiní vás všechny. Stejně si to zasloužíte. I tenhle oduševnělý rozhovor sami se sebou. A můžu si vás u toho natočit? I když se ke mně točíte zády? A můžu se pak smát Plodkové nebo Kaplanové v klaunských maskách, zatímco bude Hájek na forbíně vést těžký monolog o tom jaká jsme všichni verbeš? A musím se ptát jestli můžu, přestože to pak stejně udělám ať chcete nebo ne? Jako Johanina Joana, která je okouzlující. Jen s úžasem čekáte, kdy si něco zlomí a občas stihnete taky čekat na herce z Národního.

DRAMOX.

Stát se na dvě hodiny dítětem lze opravdu jen s Petrem Panem v mocných spárech Davida Drábka. Z divadla se díky bohatým kostýmům a pohádkové scéně stává Země Nezemě a divák touží být "ztraceným dítětem" aby se mohl s herci - kovanými ve svých partech hereckých i pěveckých - vydat za první hvězdou doprava a pak rovně až do rána. Jenže, co se stane, až skončí se noc a s ní i tohle dobrodružství ve světě který se bojíte opustit? "Dál zbyl nám tu sen, jenž v nás může žít, byť zdál se jen..."
Všechna čest Darkovi Královi.

DRAMOX.

Vizuálně nepřekonatelné. Valérie archetypem dětství, které musí skončit. Elza předobraz budoucnosti, co přijde potom. Dům pro panenky (či pro slepice) obrazem dospívající duše. Sen odrážející hořkou skutečnost na surrealistické paletě v magických barvách. A jak mohou být magičtější než s "Laternou Magikou", která je spolu s činoherci v perfektní formě - objevují (a opěvují) své mládí a plaší trudnost stáří, kterého se bojí. Proč je od letitosti jenom krůček k nymfomanii? Existují upíři jenom v pohádkách? Nebo se za nimi skrývá nějaká daleko strašidelnější metafora? A z jakého důvodu přebírá Elza otěže příběhu, místo své vnučky? Zjistěte to.

Mít příležitost na vlastní kůži zažít kultovní "Cimrmany" je zážitek sám o sobě. Když k tomu ještě můžete být jedním z prvních, kdo uvidí Vojtu Kotka v nové alternaci se Zdeňkem Svěrákem máte tak zážitek hned dvojí. Jako důvěrný znalec textu i několika televizních a audio nahrávek, jsem uchvácen, jak mě dokáže hra, ze které jsem měl, z již zmíněných záznamů, pocit přílišné rozvleklosti a úmorného táhnutí, založeném na opakování jména básníka Sládka, pobavit, a vyloudit ze mě kýžený huronský smích. Afrika je sice mezi Cimrmanovými hrami jedna z těch slabších, nicméně se pořád jedná o standardně dobrý komediální kus... Copak kus - ale jmelí!

DRAMOX - Geniální! Fascinující! Obdivuhodné! Víc komentářů netřeba, to se musí vidět.

Ze záznamu, ale přesto nádherně explozivní, bravurně zvládnutý muzikál, který má paradoxně živější postavy a dialogy, než kdejaká muzikálová scéna, a že mnohdy i zapomínáte, že jste v Čechách na marionetovém divadle. Klobouk dolů před loutkářským umem! Jediné, co mě jako důvěrného znalce původní nahrávky zaráželo byl fakt, že těžila více z Kirschnerovi choleričnosti, kdežto Klásek hraje Spejbla, který propadl šílenství, daleko klidněji a pak některé pasáže působí přespříliš rozvlekle. I tak, přestavení neztrácí drive a úžasný zápal a divákovi nedovolí vydechnout. Víc takových kusů.

Magický Ardenský les, který zasadila režisérka společně s Shakespearem vzkvétá na základě hereckých výkonů - kdy si každý svůj part náležitě užívá - v čele s nadprůměrnou dvojicí (Matějíčková a Melša, jsou skvělí), na mystičnosti dodává živá hudba (která ovšem občas přehluší zpívající herce), světélkující scénografie (jejíž funkci v lese by šlo zlepšit - herci často promítaný základ "přestíní") a to celé dohromady, s textem rázně upraveným uchu dnešního diváka, vyplivne inscenaci, ve které jde o všechno a zároveň o nic. Která je epochální a zároveň šíleně bláznivá, co nemá mantinely a mnohdy ani logiku. Pojď blíž. Není nám v lese líp?

Tohle nastudování trpí základními nedostatky. Od nulové scénografie, přes špatně slyšitelné herce, po přílišné vyhnání všech situací do trapně humorných poloh. Hlavní dvojice je nijaká - Rojková jen odříkává text a je jí často špatně rozumět. Bebarová obludně přehrává - patrně jí dali až moc velkou volnost... Dotáčka knížete na velké plátno je naprosto zoufalý tah, stejně tak "drákulovské krvinky" které pořád chodí bez jakéhokoliv záměru nebo cíle po jevišti. Hudba je velké plus, celou inscenaci ovšem zachránit nedokáže. Už i z toho důvodu, že proškrtaný text kašle na vztah obou znepřátelených rodů. Tento milník se slézti se ctí nepodařilo.

Nalézt slova, kterými bych mohl toto dílo popsat, není snadné. Nápad šířit historii "jakoby humorným" způsobem, je dnes již de facto zaběhlý postup, nicméně tato inscenace je v tomto odvětví divadla naprostý piadestal, během kterého jste si tak blízko s historickými hrdiny o kterých Tomáš Dianiška ve svém komiksu vypráví, že se nestihnete ani na moment nudit. Co je třeba obzvláště vyzdvihnout, krom hereckých výkonů a funkční scény, je především hudba a světelná režie. Ty totiž vytvořili z této hry břečťan který vás obtočí a nechce pustit.

Velmi dobře zpracovaný klasický kus, který dokáže vyniknout svou estetickou a vizuální stránkou. Z hereckého souboru jsou všichni dobří, akorát Jan Vondráček žoviálně přehrává, ale to se dá v tomto případě omluvit, protože Divadlo v Dlouhé dokázalo, že i když se z klasického textu neudělá "moderna", může být pohádkově půvabný a i tak srozumitelný pro oko dnešního diváka.

Na přízvisko - nejčernější satira - má tato hra právem nárok. Jsou tam humorné situace. Zábavné. Legrační. Výsměšné. A přesto je to tak černé...
Závažnost témat, o který Drábek píše, nezpochybňuje, jen je lidem podává ve značných absurditách, jako hororový sen, po jehož skončení, a vašem probuzení při děkovačce, děkujete, že to byl JEN sen a už skončil, ale pak se zarazíte - že by to přece jenom nebyl sen? Že by to bylo všechno až tak na hraně s realitou? Nebo tam z fikce nakonec nebylo nic? Je to děsivé, a zároveň šíleně vtipné. Ta kombinace je opojná, i přes záznam na DRAMOXu.
(Eva Leinweberová opět geniální ve všech hereckých podobách.)

Drábek ve své neotřelé imaginaci rozehrává hru, která na hranici dadaismu a komiksového hororu, míchá a lomcuje českou společností, a kterou na kopytech čeří mouční šemíci. Byť je kolem celého tématu spoustu legrace, je vlastně ve své podstatě velmi vážné, ale v této (pro mě zatím nejlepší viděné Drábkovině) je s ním velmi tvrdě nakládáno, tak, že vás to nutí se mu chtě nechtě smát. Rozhodně musím zmínit skvělé duo Vandy Hybnerové, která svou alkoholičku v léčení hraje perfektně a Evi Leinweberové, která bez okolků s gustem spořádala na co přišla. Ach, jak je ta realita bizarní!

Viděno na DRAMOXu, ale přesto bez špetky pochybení, zaváhání, se skvěle zaznamenanými hereckými výkony, geniální hudbou a "Drábkovsky" explozivním Shakespearem.

Někteří uživatelé tvrdí, že Drábek má své nejlepší období za sebou a jeho nové hry jsou jen ubohé frašky bez špetky vkusu. Po shlédnutí dnešní reprízy naprosto šíleně geniálního Pupku Paříže, musím oponovat že díky němu Městská divadla Pražská zažívají jednu ze svých nejlepších etap. Na hodinu a půl vás hra naprosto odřízne z reality a vy sledujete pohybující se, a mluvící barevná individua, posloucháte hudbu, o které byste normálně řekli že za moc nestojí, ale tady ji akceptujete a ještě vám do toho perfektně zapadá. Necháte se zcela obklopit světem ze kterého lezou monstra a makronkové ženy, a který si nechává říkat Hotel EDEN-Eden divadla.

Viděno na DRAMOXu, ale přesto s širokou paletou emocí, kterou herci Klicperova divadla, v čele s Tomicovou, Štorkovou a Smečkovou-Bencovou dokázali dostat až k nám do obýváku, včetně snové poetiky, brilantních komediálních pasáží (ve kterých exceluje zejména Jiří Zapletal), a smutně dojemného finále.