Janis

Konverzační, nepříliš hlubokomyslná komedie, která (alespoň v této realizaci) ani nijak zvlášť nerozvíjí téma naznačené v názvu, ten slibuje přece jen víc...
První půle je spíš trochu vysvětlující, hře dominují až výkony zamilovaného Vetchého v druhé půli, samozřejmě i sarkastická, přesně zahraná postava Cirilla v podání Petra Nárožného.
Přesto, komedii, které by měly dominovat italské emoce, si představuji trochu jinak, nicméně jako oddechový kus - ok.
Scéna ale jako tak často v ČK - nezáživná, sterilní až amatérská, postavená bez nápadu, bez zájmu o věc.

Jedna z nejlepších věcí v současném Činoherním klubu. Ano, není sice tak zábavně odpudivá jako některé scény Boha masakru, ani nemá tolik Vetchého hereckých exhibicí jako Maska a tvář... ale připadá mi velmi celistvá a režijně (ve srovnání s ostatními zdejšími kusy, jež jsme měli možnost vidět) poměrně kompaktní.
Nárožného dominantní výkon byl přesvědčivý, z ostatních (většinou rozsahem podstatně menších) rolí se mi hodně líbila Otla Lady Jelínkové. Závěrečné scény mi připadaly trochu pokažené nebo nedotažené.
75%

Tenhle kus šel nějak mimo mě. Přes skvělé herecké výkony zejména Slámy (!) a Novotné mi scéna připadala rigidní, ani režie mě nezaujala. První půle byla příliš klipovitá, kouskovaný děj působil nekompaktně. Příliš mnoho staticky pojatých dialogů a scén též nepřesvědčilo.
Navíc mi připadalo, jako by některé pasáže s typickým angl. humorem byly vědomě prostřídány scénami přizpůsobenými lacinějšímu vkusu českému. I důstojnost např. Bertieho je tu (záměrně?) snižována scénami, ve kterých se chová podivně nepatřičně.
Nevím, snad je to tím, že znám film, každopádně tohle mě trochu zklamalo...

75%
K tomuhle představení už tady bylo asi řečeno vše...
Intimní a lidský, jakoby všední a jakoby banální příběh o mezigenerační pomoci, nepochopení, předsudcích, ale nakonec i porozumění a vzájemném obohacení...
Herecky vynikající Zindulka, nicméně zpočátku jsme měli místy problém mu rozumět, ačkoli k jeho postavě staříka to mrmlání přirozeně patřilo.
Určitě stojí za to vidět, na to, že jde o zájezdové představení, má - především díky St. Zindulkovi - výbornou úroveň.

85%
Tohle představení se mi dost líbilo, zvlášť zkušenější generace v čele s Medveckou, Němcem, Mrkvičkou hrála skvěle, a emotivní výstup Arkadinové a Trigorina koncem 3.dějství mě naprosto uchvátil. Spleť lidských osudů, vykreslené charaktery, příběhy egoistických emocí a vzplanutých lásek, vzájemná manipulace...vše bylo autentické. Famózní Medvecká, Prachařův Trigorin asexuální i ovládaný, mladé herečky Žáčková, Borová mě bohužel nezaujaly. Drobné režisérské vsuvky (svítící svatozář, kmen..) snad reflektují i symbolismus hry, dělají ale složitou hru ještě hůř srozumitelnou.

Trochu cynická komedie o jedné návštěvě, o setkání dvou manželských párů. Zpočátku trochu víc přehrávání, situačního humoru a "trapného ticha," než by mě bavilo. Když se hra kolem poloviny díky postavě M. Pleštilové rozjede, útočí autorka spíš na tradiční vztahová a rodinná klišé, stejně jako na fyzické pocity, které si v divadle přece jen tak často neužijete, takže i jejich efekt na vás je silnější, než by byl třeba při sledování filmu.
Ale jinak je to dobré, i když si asi dovedu představit kompaktnější režisérské zpracování (zvlášť první půle), než je to v Činoherním klubu.

Zpočátku trochu křečovitá podobenka o přežívání za normalizace, která postupně graduje až k bizarnímu a bezvýchodnému (pro hl. hrdinu) finále. Fingerův ředitel je sympatický, přiměřeně bezcharakterní proutník, který má jisté autobiogr. rysy. Nemůžu se zbavit pocitu, že se tu Kundera vyrovnává i se svým (dnes známým) selháním, se spoluprací s STB, když v závěru vykresluje egocentrického ředitele nejen jako oběť vlastních vášní a katarze ze sexuální "msty" (opakuje se motiv z Žertu, který Kundera akcentoval dvojsmyslným názvem), ale především o poznání defektnějšího okolí.
Vynikající předloha.

85%
Líbí se mi, že v Ungeltu dávají prostor i starší herecké generaci, a stále víc vnímám, jak pečlivě tu vybírají hry přímo pro konkrétní herce. Jako by jim ty příběhy, role dávali darem. Je to velmi přátelské.
Komorní představení o starých lidech, kteří se vyrovnávají s možnostmi a omezeními svého věku, je melancholické, úsměvné a zároveň intimní. Vyvolalo silnou odezvu u publika, v němž převažovali starší diváci. Snad pro jim blízké téma, určitě ale i dík skvělým výkonům Kostky, Vránové a Mayerové, kteří vytvořili hořkosladké postavy. Mě moc těšilo vidět po delší době paní Vránovou.

75%
Silný a kultivovaný výkon Heleny Dvořákové, velmi přitažlivá, emotivní výtvarná složka (i když např. Ondříčkova čapka působí v antickém dramatu už trochu nepatřičně) a dokonale se přizpůsobující a gradující hudba. Bohužel ostatní herecké postavy budí dojem - zvlášť v přímém kontrastu s výkonem Dvořákové - příchozích z nižší ligy. V tom je určitá rozpornost inscenace, která mi neumožnila dát vyšší hodnocení. Městskému divadlu by neškodilo nabídnout v činoherním souboru příležitost výraznějším hereckým osobnostem, které by sem vnesly konkurenci. Usazení herci začínají působit provinčně.

65%

Slušné představení, lze doporučit. Část před přestávkou ale byla zbytečně fragmentovaná, nesouvislá, rozvleklá. Hudebně byl tento muzikál málo výrazný, se slabší režií, zarazilo mě i podivné české výrazivo překladu. Z hlavních představitelů, které jsme viděli (Gazdík-Holišová-Vaňková) působila nejsuveréněji H. Holišová, bohužel její role nebyla rozsahem taková, aby mohla strhnout celý kus. Gazdík byl při naší repríze málo osobitý a herecky i pěvecky jen standardní na to, že držel roli hlavní. Právě jeho výkon nutně ovlivnil mé hodnocení podstatně. Škoda, že jsme neměli alternaci s D.Vitázkem.

65%. (Viděno v brněnském Městském divadle.)
Autenticky zachycené prostředí ve zpracování klasické moravské fresky. Výborná hudba (velký díl obstarává živý doprovod, jak to k moravskému venkovu a folklóru patří), kostýmy i scéna. Vadila mi ale nesrozumitelnost některých hereckých projevů, což hodně ubralo na celkovém dojmu.

Na naprosté minimum omezená ungeltovská výprava (výjimečně zcela odpouštím) staví do popředí autentický dramatický příběh, který režisér vybudoval téměř výhradně na brilantních, strhujících výkonech obou představitelů. Typově postavy hercům skvěle sednou, jako by byly psány pro ně, přičemž Krajčova postava Dannyho (stejně jako jeho mimořádný, emotivní výkon) dostáva víc prostoru a přitahuje víc pozornosti.
Jako při sledování filmu, napětím jsme nedýchali a věřili oběma každé slovo. Tohle tedy bylo divadlo. Famózní herectví, tak krátce po premiéře a už standing ovation, bravo.

Ještě se mi nestalo, že by tolik diváků odešlo během představení. Tohle ryze režisérské divadlo s minimem textu a děje vyzobává popularitu předlohy, ale v porovnání se zahraničními dramatizacemi je pouhou stylizací. Autoři snad po četbě Europeany nabyli dojmu, že jsou schopni podat podobně břitký obraz moderní historie. Asi přecenili své možnosti, výsledek je rozpačitý. Pro toho, kdo knihu nečetl či není milovníkem "moderního" expresivního až afektovaného divadla s prvoplánovými narážkami a posměšným humorem, bude hra, která o 20.století smysluplnou výpověď jistě nedává, zklamáním.

Současná a mimořádně povedená adaptace Čechova, která nás i přes značnou délku hodně bavila. Cynická ironie i černý humor inscenaci osvěžují, nicméně i bez nich je tohle podání ruské klasiky živé a bohaté. Režisérovi gratuluji, stejně tak hercům - jejich výkony byly vážně znamenité a vyrovnané. Nejsilněji na mě zapůsobila Táňa Medvecká, jejíž účast Zábradlí velmi pomohla, a také Igor Chmela. Myslím, že jeden z nejlepších současných kusů DNZ.

První část trochu delší a náročnější, přece jen už tak často nanavštěvuji IV. cenovou. Druhá část hru hodně vytáhla, zejména díky Trojanově výkonu, který tu dominuje a který zvýšil mé hodnocení inscenace minimálně o 10%. Velmi autentický byl ve své roli Hynek Čermák, divadlu hodně prospělo angažování nových tváří - M. Pechláta a Petra Vrška a koneckonců i větší prostor pro domácí herce, kteří se v jiných inscenacích DD objevují míň, mám na mysli Janu Holcovou. Jen nevím, zda by hra byla stejně úspěšná, kdyby byly vynechány vodopády vulgarit, jimž se diváci smějí a které tvoří asi 1/4 textu.

Nevím, jestli tahle hra měla být parodií na Národní divadlo, výsměchem Grimmům, kteří jsou v záhlaví uvedeni jako autoři nebo urážkou dětských diváků, o kterých si tvůrci tohoto dílka zjevně myslí, že jim lze předhodit cokoli. Ale něco tak špatného už jsme dlouho neviděli (nejsme častí návštěvníci Mahenovy činohry, možná je to tady normou). Zdejší Popelka je nuda a umělecká trapnost, jejíž tvůrci použili některé momenty nebo výpravné prvky např. z Vánoční mše či Tří oříšků, aby sestavili slátaninu, při které se divák nemůže dočkat konce a stydí se za hospodskou úroveň divadla zvaného národní.

Atmosféra připomíná krom původního filmu i Trierův Tanec v temnotách. DD využívá stylizaci a muzikálovou formu. Mnohdy falešný zpěv herců ale působí rozpačitě a líný děj nudí. Opakuje se i určitá kýčovitost tématu, laciná sentimentalita, snad převzatá od Kaurismakiho, Triera. DD se dlouhodobě snaží vydělat na trendy věcech, bohužel pro mě dnes zklamání. V tomhle kusu jde spíš o účinek, o vnější formu, snad i o kalkul. Při vší úctě k výkonu Novotného - zisku Radoka moc nerozumím, myslím, že je za ním spíš nekritický obdiv k DD, lobbing scény, či předkládání nenáročného a módního produktu.

Tohle představení jsou fakticky dva monology za sebou - první Goebbelsův (M. Pechlát) a po něm ten Baarové (G. Míčová). Postavy spolu nijak nekomunikují, což je, zejména v první části - než si zvyknete - trochu náročnější. G. Míčová mě ale svým výkonem velmi pozitivně překvapila, Martin Pechlát se mi též líbil, jenom se k jeho typu postava Goebbelse úplně nehodí. Představení ale velmi dobré.

Mimořádně zdařilá inscenace s velmi náročným scénářem, a s originální, moderní a současně dobovou scénou brněnského architekta Svati Sládečka patří k tomu nejlepšímu, co lze nyní (nejen) v Brně vidět.
Velmi příznivé spojení jednotlivých tvůrčích výkonů (charakteristická režisérova tendence ke stylizaci s tímto tématem a historickým prostředím nesouzní, naštěstí je spíš mírná a ohleduplná), za umělecký dojem, za herecké výkony, za hlubší sdělení (které obstarali především pánové V+W) i za volbu a zpracování tématu, jež nepatří na současných scénách k nejfrekventovanějším.

Na Leara jsme šli po čtení převážně negativních hodnocení se smíšenými pocity. Nejvíc nás nakonec překvapilo, jak málo zůstalo ve hře z té původní. To je nejspíš největší problém: režisér vytvořil komplikované představení, výtvarnou a hudební koláž s mnoha symbolickými odkazy, rozsáhle doplněným textem, ale bez souvislého děje. Pokud divák není poučen o Learovi předem, a to důkladně, je obtížné Nebeského výkladu porozumět. Od opakované návštěvy divadla ale kontroverzní pojetí odrazuje, přičemž nejvíc - zdá se - šokuje, že jde o inscenaci v Národním.
Z hereckých výkonů ten Prachařův skvělý.