Rozhovor

Režisér Radek Balaš se vrátil do Divadla Bez zábradlí, aby po šestnácti letech od původní premiéry obnovil svoje nastudování muzikálu Cikáni jdou do nebe. Při té příležitosti jsem ho vyzpovídal, přičemž jsme spolu hovořili nejen o tomto projektu. Na přetřes přišla mimo jiné i jeho spolupráce s Jiřinou Bohdalovou v Divadle Na Jezerce.

Vzpomenete si, kdy jste se s  muzikálem Cikáni jdou do nebe setkal poprvé?
Ta vzpomínka je už velice matná. A bylo to setkání s filmovou verzí. Snímek byl natočen v roce 1975, mimochodem ve stejném roce, kdy jsem se začal profesionálně vyskytovat na jevišti. S Bolkem Polívkou jsem v té době už hrál v inscenaci Pépe a ocitnul se tak uprostřed vroucího uměleckého kotle Divadla na provázku. Možná právě proto mne rodiče brávali do kina často i na díla, která ještě byla pro malého klučinu ne zcela pochopitelná. Z filmu jsem si tenkrát pamatoval především obnažená ňadra moldavské herečky Svetlany Tomy. Možná právě proto se mi tento filmový zážitek hluboce vtisknul do mé dětské duše. (usmívá se)

zkouška inscenace Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí (foto: Tereza Křenová)

Čím je pro vás tento muzikál výjimečný?
Vaše otázka má pro mne dvě různé roviny. V první z nich je možné hledat odpovědi, proč je tento muzikál výjimečný obecně. Což je nasnadě. Obsahuje totiž všechny důležité ingredience správného muzikálu. Je tu láska i smrt. Konflikty mezi různými etniky. Je tu romantika dobrodružství, ale současně krutost reality. Velké emoce, krásné ženy i drsní chlapáci. Hlavní postavy touží po věčné svobodě a současně si uvědomují, že ji nelze dosáhnout. A nad tím vším se tyčí vpravdě geniální hudba Jevgenije Dogy. Co píseň - to hit. A všechno to do sebe zapadá jako perfektní hodinový strojek. A čím je výjimečný pro mne? Splnil mi jedno z nejdůležitějších kritérií kvalitního uměleckého díla. Při jeho uvedení se mu dostávalo uznání jak od obce kritické, tak od tisíců spokojených diváků. Já se o tento zázrak pokouším vlastně vždy, kdykoli připravuji nějakou inscenaci. Ale častým výsledkem bývá buďto veliká chvála od recenzentů, ale malá návštěvnost. Nebo naopak velmi vysoká reprízovost kusu, ale odsudek od umělecké obce. Je skutečně velmi obtížné dosáhnout této mety zejména u muzikálového žánru. Takže když se to povede, je to pro mne vždy výjimečný zážitek.

V čem se bude lišit nové nastudování, samozřejmě vyjma odlišného obsazení, od toho z roku 2004?
Při obsazování jsme soustředili pozornost na dobře zpívající interprety, což nám umožnilo bohatší rozvrstvení vícehlasých zpěvů. Takže současné nastudování má bezesporu vyšší pěveckou úroveň. Na tom má svůj lví podíl moje žena Jana Balašová Trčková, která dokázala vytáhnout ze zpěváků jejich interpretační maximum. A pak je tu úplně nová choreografie. U původní verze jsem byl jediným autorem já sám. Vytvořil jsem režii i choreografii současně, tak jako u mnohých jiných inscenací. Ale dnes - vědom si svých limitů a stylového zestárnutí - oslovil jsem jednu z nejzajímavějších osobností mladé generace Janu Burkiewiczovou, aby vytvořila zcela novou originální choreografii. Pochopitelně, že výsledek je spolupráce nás obou. Stále zůstávám autorem základní koncepce. Nicméně Jana vnesla do nového nastudování jiskřivou dynamiku, kompoziční nápaditost, neotřelost a preciznost. Její nová choreografie v mnohém předstihuje tu moji z roku 2004 a já jsem jí za to vděčný.

Z kolika uchazečů jste vybíral na novou verzi Cikánů a čím vším si účastníci během takového konkurzu musejí projít?
Nepamatuji si to číslo, protože konkurzů jsme měli opravdu velké množství. Myslím, že jsme se v divadle sešli tak dvanáctkrát. Při výběru herců byla prioritou síla osobnosti, motivace a přítomnost pozitivní energie. Šlo nám o to, aby to byly autentické osobnosti, s vlastním osobním příběhem a aby to byli po všech stránkách zajímaví lidé. Představení by se mělo dotýkat duše diváka zvláštním neviditelným poutem. A já jsem hledal herce, kteří toto pouto umějí navázat. Uchazeči většinou zazpívali jednu píseň a přečetli jsme si dialog. Ale některé z adeptů jsem si zval i dvakrát nebo třikrát, abych se přesvědčil, že jsem se při výběru nezmýlil a že v tom člověku je skutečně to, co hledám. Rozhodně nešlo o klasické muzikálové konkurzy. Byla to spíš přátelská setkávání a vzájemné poznávání.

Několik muzikálů jste mimo jiné nastudoval ve Slováckém divadle Uherské Hradiště. V roce 2010 tam padla volba právě i na Cikány. Jak s odstupem času vnímáte práci na této inscenaci, která byla velmi úspěšná a nedávno i streamovaná?
Byla to krásná a intenzivní spolupráce. Herci ze Slováckého jako praví profesionálové vycítli, že se jedná o vysoce kvalitní předlohu a tak šli do všeho na dvě stě procent. Výsledkem bylo představení, které mělo na každé z repríz dlouhý standing ovation.

zkouška inscenace Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí (foto: Tereza Křenová)

V Čechách a na Slovensku jste dnes vnímán především jako muzikálový režisér. Chtěl jste se muzikálu věnovat už od studií herectví?
Jste divadelní server, tak mi dovolte jedno krátké zamyšlení. Víte, já to pojmenovávání typu "muzikálový režisér" vůbec nemám rád. On je to totiž jen jakýsi terminus technicus. Zjednodušené, rychlé zaškatulkování, aby bylo okamžitě jasno. Ale ve chvíli, kdy se začnete žánrem muzikálu, a tedy hudebního divadla obecně, zabývat do hloubky, zjistíte, že to všechno tak jednoduché není. Co je to vlastně muzikál? Kde začínají a kde končí jeho hranice? Je to dodnes ne úplně probádaná oblast divadelní teorie. Podstatou muzikálu není prostá syntéza činohry, tanečního divadla a hudby, ale syntéza divadla a písní v nekonečné komplementaritě. Pokud jsem někdy sám sebe vnímal jako muzikálového režiséra, tak pouze proto, že jsem ochotně přijal tuto nálepku přilepenou mi na čelo. Ve své vnitřní svobodě jsem prostě režisér, který vytváří představení, ve kterých se uplatňuje bohatství jevištních prostředků. Miluji hudbu, miluji poezii, miluji tanec, miluji literaturu, miluji výtvarné umění. Z těchto zdrojů si nabírám inspiraci podle toho, které téma zrovna zpracovávám a ze všech těchto prvků hnětu matérii svých inscenací. Nepřemýšlím o tom, jestli je to muzikál nebo ne. Tvořím z radosti a pro radost. To mne baví. A abych vám odpověděl na vaši otázku: Tvoření mne baví od chvíle, kdy jsem vstoupil na jeviště. Nedivte se tomu, když mým prvním divadelním průvodcem byl Bolek Polívka.

Jakou odpověď dáváte lidem, kteří muzikálem jako žánrem opovrhují?
Žádnou. Jestliže někdo opovrhuje žánrem, který má ve své historii zcela výjimečná umělecká díla, tak nemá smysl ho o něčem přesvědčovat. Obraz světa, ve kterém se taková osoba pohybuje, je ochuzen o jeden překrásný valér. Ale vysvětlujte to člověku, který jej nevidí…

V Divadle Na Jezerce jste měl mimo jiné dvě premiéry Generálka a Gin Game, v nichž hraje hlavní roli Jiřina Bohdalová. Jak došlo k vaší spolupráci?
Velmi jednoduše. Když jsem režíroval v Divadle na Vinohradech muzikál Donaha!, Jiřině byl nesmírně sympatický druh humoru, který jsem v té hře uplatňoval. Byl jsem po premiéře v legendární divadelní rekvizitárně mezi herci a chodbami se na celé divadlo rozléhal křik Jiřiny Bohdalové: „Kde je ten kluk, co to režíroval?“ Potom se jako vichřice vřítila do dveří a srdečně mne objala. Byl to krásný, dojemný okamžik, na který nikdy nezapomenu. Už tehdy mi naznačila, že by se mnou ráda na něčem spolupracovala. O pár let později mi zavolal Honza Hrušínský řka: „Jiřina si tě vybrala jako režiséra hry, kterou chceme dělat na Jezerce.“ Byla to nabídka, kterou nelze odmítnout.

s Jiřinou Bohdalovou na zkoušce inscenace Gin Game (foto: archiv Divadla Na Jezerce)

Jak probíhalo vaše společné hledání na výsledném tvaru inscenace?
Je to obrovský zážitek a současně vysoká škola herectví. A to i pro mne, který se vyskytuje v profesionálním divadle už 45 let. Jiřina je nejenom absolutní detailistka, ale současně s tím neúnavná perfekcionalistka. Všechno začíná u ní doma, kde se několik dnů sedí nad textem. Nahlas si ho předčítáme a zamýšlíme se nad jeho strukturou, funkčností a srozumitelností. Jiřina si v puse přežvýkává každou větu a hledá nejúčinnější vyznění smyslu nebo pointy. Každé slovo je stokrát zváženo na lékarnických váhách, než je začleněno do definitivní podoby textu. A obdobným - až extrémně detailistickým způsobem - pak probíhá zkouškové období nastudovávání hry. Každá maličkost v jevištní situaci se promýšlí ve všech možných aspektech, záměrně se zpochybňuje její smysl, aby pak byla dostatečně obhájena jako prvek posilující smysluplnost celku. O práci s Jiřinou by se dala napsat semestrální práce. Jestli bych měl stručně charakterizovat přístup Jiřiny dvěma slovy, pak by to znělo: ABSOLUTNÍ PROFESIONALITA.

Co vás čeká v následující sezóně za premiéry?
V listopadu obnovená premiéra muzikálu Děti ráje přeložená z dubna. A po republice se také po koronavirové krizi rozjede divadelní podoba muzikálu Trhák. Na svůj návrat čeká i výpravný muzikál Ples upírů. Ale to jsou inscenace již vytvořené. Nyní především intenzivně pracuji na libretu původního muzikálu o prvním českém letci Janu Kašparovi. Hudbu k němu píše můj dlouholetý kamarád a skvělý muzikant Ondřej Brousek. Nový muzikál vzniká pro Východočeské divadlo v Pardubicích a měl by být poctou všem výjimečným osobnostem, které - přes všechna protivenství - dokázaly jít neohroženě za svým snem.