Rozhovor

Přemysl Pálek je úspěšný tanečník a předevšm herec, kterého jste mohli před lety poprvé zaznamenat v televizním seriálu První krok - jak sám říká, tam vše začalo. Dnes má na svém kontě hlavní role ve veleúspěšných muzikálech a ani v nadcházející sezóně rozhodně nebude zahálet. "Jsem tak unavený, že nemám sílu si cokoliv vymýšlet", řekl mi ke konci našeho rozhovoru. Ale během něj se často smál a odpovídal velice živě. Tak mám pocit, že to, co jej tolik unavuje, je zároveň zdrojem jeho nepřehlédnutelné energie.




8. 9. uplyne rok od obnovené premiéry kultovního muzikálu Daniela Landy Krysař, kde hraješ bez alternace titulní roli. Jaký to byl rok?
Extrémně náročný. V sezoně 2018 jsem dělal Krysaře, po Krysaři jsem taktéž v Kalichu zkoušel činoherní inscenaci Veletoč a zároveň i muzikál Freddie v Divadle Radka Brzobohatého. A k tomu všemu jsem naskakoval do rozjeté inscenace Drahoušku, toužím po tobě..., kdy jsem se během 14 dnů musel naučit svou roli. Poprvé jsem tedy pracoval zároveň na třech inscenacích.
Počátkem roku 2018 jsem začal chodit do autoškoly a ještě stále nemám papíry, jsem asi v polovině. Musel jsem kvůli zkoušení přestat chodit a půl roku jsem nejezdil. Teď v září na to zase budu mít trochu času. Takže takhle náročný rok to byl.

Na tiskové konferenci ještě před premiérou jsi o Krysařovi řekl: „Pamatuju si, že když jsem Krysaře viděl poprvé, ihned mě zaujaly texty písní. A čím víc jsem se do něho zaposlouchával, tím víc mě hudba Daniela Landy přitahovala a probouzela mého vnitřního démona. Jsem Krysař.“ I přes poněkud teatrální vyznění vnímáš to tak stále?
Teatrální to musí být, když děláš v divadle. (smích) Všichni v sobě máme nějaké démony. Myslím, že jsem to řekl, protože vedle Pomády a dalších muzikálů nabitých kladnou energií to pro mě bylo něco zcela nového. Můžu se do toho ponořit úplně jinak, hrát zcela jinak, využít jiné schopnosti a jiný potenciál, než u mě diváci viděli dříve.

Pokud se nemýlím, za celou dobu představení se ani jednou neusměješ. Oproti jiným tvým rolím, ať už muzikálovým či činoherním, je to veliká výzva. Krysařův rozsah emocí je veliký, nicméně jeho projevy, a tím pádem i tvé herecké prostředky, jsou velice minimalistické. Jak ses s tím vypořádával?
Paradoxně to bylo, chce se mi říct až jednoduché. Jednodušší než kladné role. Ne, že by Krysař byl záporák, on není svině, má vše předurčené. Jen chci říct, že někdy je těžší přepnout z civilu do absolutně přemrštěné pozitivní energie než do Krysařova útlumu.
Nicméně když se na jevišti setkáte s kolegy, kteří vynikají svým komediálním talentem, tak musím přiznat, že už se Krysař musel párkrát otočit, aby nebyl vidět smích. To je lidské. Na druhou stranu opravdové odbourávačky (zjevné výbuchy smíchu – pozn. autora) v tomto typu role neuznávám, podle mě je to opravdu průser. Tohle má být herecký majstrštyk, kde si herec nesmí dovolit odbourat se.

Krysař

Máš už tedy tu minimalistickou polohu zažitou, nebo s každým představením přichází naprosté soustředění se na každou scénu?
Nejen v té tajemné poloze, ale v úplně každém představení soustředění být musí. Vždy je spousta věcí, které tě můžou rozhodit.

Krysař patří dlouhodobě k nejúspěšnějším pražským muzikálům, dobrá místa jsou vyprodaná během velice krátké doby a to třeba i na 9 měsíců dopředu. Cítíš to i jako svou zásluhu?
(Smích) Nevím…

Buď upřímný!
Upřímně nevím, nedokážu sám sebe posoudit. Dělám to nejlépe, jak umím, dávám ze sebe 200 % a to opravdu, se vším všudy. Jsem moc vděčný, že se nemusím o Krysaře dělit. Je to takový „můj milááášek“ (šeptem odkazuje na Pána prstenů). Ale nakolik je to má zásluha? Nevím. Celé dílo je luxusní. Skromně a upřímně odpovídám: netuším.

Nejen, že se o svou roli nemusíš dělit, ale mnohdy hraješ až 5 představení během 3 dnů. Jak moc se dá takový nápor zvládat?
Pomáhá mi mít jasně dané schéma, určité rituály, které dělám během těchto dnů vždy stejně. Pokud mám „dvoják“ v sobotu, tak si dám jen malou snídani a když jdu do divadla, už si objednám polévku pho bo, tu si dám do lednice a pak ji sním v pauze před druhým představením. Celkově v těchto náročných dnech jím celkem málo.

Nejpozději s Krysařem se začalo tvé jméno častěji skloňovat, vyhledávat, rostl počet rozhovorů. Stal ses, minimálně v jistých kruzích, definitivně slavným. Vnímáš sám nějaký posun ve své popularitě?
Po představeních Krysaře mi většinou někdo napíše, to ano. Ale že bych cítil, že jsem...já to ani nedokážu říct...slavný...nejsem slavný, nejsem (odhodlaně kroutí hlavou). Na ulici poznávají lidé spíš mou přítelkyni Charlottku (Charlotte Doubravová – pozn. autora). Ale vlastně ano, jednou jsme byli v ZOO ve Dvoře Králové a tam mě fanynka oslovila, jak moc jsem se jí v Krysaři líbil. No, tak kvůli tomu musím jet do Dvora Králové (směje se).

Do Kalichu ses poprvé dostal úspěšným absolvováním konkurzu na Pomádu. Kudy vedla tvá cesta do Divadla Radka Brzobohatého?
Během natáčení seriálu První krok jsem poznal choreografku Danu Gregorovou. Když seriál končil, tak mi říkala, že připravuje choreografii Tančírny v DRB a zda bych v ní chtěl hrát, protože právě hledají mladé tanečníky. Ihned jsem po tom skočil, zaujal jsem a tak to vzniklo.

Tančírna

Musíš absolvovat v Kalichu konkurzy i poté, co máš za sebou hlavní role v takových hitech, jako jsou Pomáda, Horečka sobotní noci, Srdcový král či Krysař?
Ano. A nenávidím je celou svou bytostí. Je to jako návštěva zubaře. Vždy mám pocit, že už to bude jednodušší a ono není. Přitom většinou ty režiséry či korepetitory znám a také oni vědí, co ode mě můžou čekat. Přesto se pokaždé vystresuju jak blázen a pak, když jde o písničku, tak to zkazím na první dobrou. Vypadnou mi texty, které už jsem předtím uměl. Stojím na jevišti s pocitem, jako bych tam stál poprvé. To je kouzlo...ne kouzlo, prokletí slova konkurz.

A mají konkurzy nějaký smysl, když se potom v obsazení objevují více méně stejná jména? K čemu to?
Myslím si, že je fér dát šanci všem. Když přijdeš na první zkoušku a vidíš lidi, kteří na konkurzu nebyli, tak ti to připadá dost blbý. A že já bych konkurzy opravdu rád oželel! Ale logicky chtějí tvůrci vidět všechny zájemce vedle sebe a srovnat si je.

Jednou z tvých posledních premiér je role Paula Prentera v původním muzikálu na motivy života Freddieho Mercuryho Freddie. V dřívějších rozhovorech jsi zmiňoval, že spíše než na hudbě Daniela Landy jsi vyrůstal na Michaelovi Jacksonovi. Jak do tvého hudebního vývoje zapadá skupina Queen?
Nevyrůstal jsem na hudbě Queenů, ale logicky mě to neminulo. Cítím absolutní obdiv vůči hlasu Freddie Mercuryho. Jeho život jsem nikdy dříve nezkoumal, ale takový hlas prostě nemá nikdo. No, kromě Michaela Klucha… (frontman tribute skupiny Queenie – pozn. autora)

Freddie

Máš rád Paula Prentera, kterého ve Freddiem představuješ?
Mám rád roli Paula Prentera. Jako člověk je samozřejmě přibarvený pro potřeby muzikálu. Myslím si, že skutečný Paul Prenter nebyl taková svině, prostě se bavil životem, bavil se s Freddiem, milovali se navzájem. A mě ta role opravdu moc baví, protože představuje zase trochu něco jiného. Sviňuchy mě baví víc než kladné postavy. Rád bych hrál víc takových.

Potřebuješ chápat postavu, kterou hraješ? Nebo následuješ hlavně pokyny režiséra?
Spíš se řídím podle toho, co po mně chce režisér. Nepotřebuji se s rolí sžívat natolik, abych měsíc zkoušení byl na kokainu, to není úplně nutné. Těžko bych takový přístup sladil s rodinným životem a navíc je kokain strašně drahý. (směje se)

V lednu 2019 bude premiéra Vlasů, předpremiéry se ale odehrají již teď na začátku září. V jaké fázi je zkoušení dnes, tedy 21.8.2018?
Už je to skoro hotové. Zatím nejsou světla a dnes se poprvé řešil zvuk, ale aranže jsou z 80 % hotové. Na zkouškách už projíždíme celou inscenaci od začátku do konce, včetně choreografií, takže je potřeba doladit jen detaily.

Jaké budou Vlasy?
Podle mě výborné. Ale lidé musí přijít bez očekávání, že uvidí nějakou formu, kterou z Kalichu znají. Neznají, tuto formu neznají.

Na činoherním poli hraješ prakticky pouze v komediích, je vidět, že si to užíváš. Láká tě proniknout i třeba k tragédiím a klasičtějším rolím?
Mě baví komedie, myslím si, že mám smysl pro situační humor a rychlé střihy. Dokonce i můj Kristián v Cyranovi je vystavěn komediálně. Ale moc bych stál o nějakou vážnou roli.
Právě budeme hrát derniéru Dvanácti rozhněvaných mužů, což je vážné drama. Přestože, měřeno počtem replik, byla moje role menší, měl jsem tuto inscenaci moc rád. Takovou koncentraci mužské energie na jevišti potkáš málokdy, navíc hraješ pro specifického diváka.

Považuješ tedy sám sebe za herce mimo škatulky muzikál či činohra? Troufl by sis na Čechova, Shakespeara?
Necítím se jako někdo, kdo patří do nějaké škatulky. Chtěl bych hrát všechno, absolutně. Cokoliv. Je to adrenalin, potřebuji vyzkoušet vše, nebýt černobílý.

Budeš hostovat na nadcházejícím exkluzivním turné Dana Landy k jeho 50. narozeninám. Jak se těšíš na tento zcela jiný a nový zážitek?
Těším se! A také cítím velký respekt vůči tomu obřímu celku, který mě čeká. Obrovské jeviště. Tolik písniček, které se musím naučit.

Přemysl Pálek a Daniel Landa

Takže smíš prozradit, jak moc tě návštěvníci koncertů uvidí?
Snad ano - mám se naučit všechny písničky, které na koncertě zazní, budeme zpívat dvojhlasy a tak. Pojedu jako doprovodný zpěvák a na jevišti strávím celý čas plánovaného programu.

Máš nějaké další plány na novinky v nadcházející sezóně, nebo při současném vytížení už není prostor?
Momentálně čekám, co přijde. Nemám dopředu nic nasmlouvaného, žádné plány.

Měl jsi poslední dobou nějakou nabídku na filmové či televizní natáčení? Případně stál bys o něco takového?
Nabídku jsem neměl a chtěl bych. Před kamerou mě to moc baví. A třeba bych si rád vyzkoušel i show Tvoje tvář má známý hlas. Já si potřebuji každý týden vyzkoušet jinou roli, strašně moc u toho chci tancovat a chci, aby mě lidé viděli tancovat. Kvůli muzikálům jsem zakrněl a už tolik netančím, přitom primárním založením jsem tanečník. Ale současná situace už mi to neumožňuje tolik spojit.

Chodíš sám do divadla coby divák?
Ne. (směje se) Ne, nechodím. My si s Charlottkou občas říkáme, že bychom se zašli na něco podívat, i z profesních důvodů. Ale nakonec, když máme volno, tak prostě do divadla ani nevkročíme. Cokoliv jiného, jen ne divadlo. Během posledních pěti let jsme se byli jednou podívat na kolegyni. Chodím pouze na premiéry své přítelkyně, to vždy.

Pokud tam zrovna sám nehraješ…
Přesně tak.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů.