Rozhovor

Skromný, pokorný, upřímný. A neuvěřitelně talentovaný. To je herec Michal Balcar. Působí dojmem člověka s energií atomové bomby schované v kamínku uranové rudy. Během našeho rozhovoru seděl klidně, soustředěně odpovídal na mé dotazy. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby najednou vyskočil a začal kázat v duchu své postavy ze hry Tu noc těsně před lesy. Michal Balcar je zkrátka herec, který se vám dostane pod kůži.


Popíšeš nám svou cestu k divadlu?
Před DAMU jsem dělal dvě nebo tři vysoké školy, ale ani jednu jsem nedokončil. Tak jsem se jednoho dne rozhodl, že budu dělat divadlo, i když jsem do té doby byl v divadle snad jen jednou, v deváté třídě. Samozřejmě při prvních přijímacích zkouškách se mi vysmáli. Na rok jsem tedy zakotvil na herecké VOŠ a pak už jsem se na DAMU do ročníku paní Šiktancové dostal.

Ještě jsem se nesetkala s nikým, kdo by se rozhodl jít na DAMU prostě proto, že mu nic jiného nejde…
Mě nějak štval systém, věděl jsem, že ze mě nebude právník nebo ekonom. Byl jsem tedy tak drzý, že jsem to zkusil a vyplatilo se. Pravda, před prvními přijímačkami na DAMU jsem byl na jedné hodině dramaťáku, abych věděl, do čeho jdu. Samozřejmě se mi všichni smáli, ale nějakou náhodou to dopadlo.

Váš ročník pokračoval jako soubor Body Voice Band, který jsi ty ale docela brzy opustil. Proč?
To je těžká otázka. Asi jsem netrpělivý v tom, co od divadla chci. Systém divadelní práce v BodyVoiceBandu začal již v prvním ročníku s workshopy s Farmou v jeskyni a pořád jsme pracovali na stejné platformě, která pro mě pak už nebyla zajímavá. Což jsem řekl i paní Šiktancové, ale ona už to věděla, je velice empatická. Nechtěl jsem svou nechutí kazit práci ostatním. Tak jsem odešel. Ale bylo to krásné…

Letovisko (Foto: Kryštof Kalina)

V posledních dvou letech ses začal více objevovat ve Strašnickém divadle.
Nejprve jsem hrál Hitlera v Enigmě Emmy Göring, což bylo zábavné, protože jsem ho nemusel věrně napodobovat, pojetí bylo jiné. Následoval Haarman, Tu noc těsně před lesy a nakonec Sibiřská výchova.
Nejzábavnější pro mě je inscenace Tu noc těsně před lesy. To mě dodnes rajcuje. Režisérovi Ondřejovi Škrabalovi jsem asi 5x odmítl, říkal jsem mu – a myslím si to do teď – že nemám takové schopnosti, abych hodinu mluvil k lidem. Nakonec mě přemluvil.

Asi hodně stál o to, abys to hrál ty?
No, já spíš myslím, že mu někdo odpadl. V poslední době se mi stalo čtyřikrát po sobě, ať už s divadlem nebo s natáčením, že někdo odpadne a ozvou se mně. Jsem univerzální náhradník a když natáčím, tak profesionální podezřelý. V podstatě neustále tvrdím, že jsem ji nezabil, že už tam ležela v krvi…

Budeš hrát bratra Jana Palacha, tam z tebe snad nikdo pachatele nedělá?
Palach... měl jsem hrát hlavní roli, ale čekalo se tak dlouho, až jsem režisérovi Sedláčkovi zestárnul.

Haarman (Foto: Dita Havránková)

Vraťme se zpět do Strašnic.
Ano. Monodrama jsem pětkrát odmítl, protože i po velkých dramaturgických úpravách to bylo 24 stránek textu bez odstavců, na začátku velké písmeno, na konci tečka. Hned jak jsem otevřel email, chtěl jsem odmítnout. Ale potom Ondřej s dramaturgem přepsali text do bloků, které vypadaly jako poezie, což už se dalo zvládnout lépe. Denně jsem se musel naučit asi 4 stránky, abychom mohli pokračovat ve zkoušení. Jsem nakonec moc rád, myslím, že by si to měl vyzkoušet každý herec, když dostane možnost. Je to rajc. Z mého pohledu zatím nejlepší představení proběhlo na Stalinově pomníku, protože když napadáte veřejný prostor, přináší to překvapení pro herce i diváky. Jeden kolemjdoucí mi chtěl ublížit, protože nevěděl, že hraju. Naštěstí to pochopil včas a já od něj ránu nedostal, za což jsem rád, protože byl velkej a já se neumím prát.
Lesy jsme hráli rok, v Divadle X10 končíme (derniéra 14.3. - pozn. autora), tak jsme si s kluky řekli, že budeme ještě hledat jiný prostor k uvedení. Myslíme si, že se v tom textu dá najít mnohem víc, pro mě je to pořád ještě jakoby plochý.

Ráda bych se tě zeptala na interakci s diváky. V Haarmanovi navazuješ intenzivní oční kontakt, nabízíš publiku guláš, ale postava v „Lesech“ … mimochodem máš ji nějak pojmenovanou?
Ne, nikdy jsem to nepotřeboval. Někdo správně napsal, že je to prostě muž z ulice, jakého vídáš v ne zrovna příjemných čtvrtích, ve chvílích, kdy může být pod vlivem alkoholu nebo drog, nebo také ne a je jen opravdu nešťastný.

Rozumíš tomu člověku?
Já se neodvažuji tvrdit, že bych mu úplně rozuměl. Chtěl jsem ho pochopit, jako každý herec svou postavu. Odlišností je hrozně moc, na druhou stranu na spoustě věcí se s ním rád shodnu. Jsou tam místa, která se mi dobře říkají. Nejsem úplně městský typ a také se tu necítím tak dobře jako místní rodáci. Nejraději jsem v lese, město na mě nedýchá tak příjemně, tak mile, jak bych si přál.

Co pro tebe tedy znamená interakce v rámci představení?
Diváci jsou v Lesech mými partnery. Hraji sám a Aid Kid dělá hudbu. Reagujeme na sebe, on si dělá svou část po svém. Není to narežírované tak, že udělám pět kroků doleva a pak řeknu větu. Pokaždé jdu jinudy, pořád se můžu hledat a jsem rád, že jsme se s Ondřejem takto dohodli, inscenace zůstává živá. Kdyby to tak nebylo, naše monodrama by hodně utrpělo, což by bylo poznat.
Neodvažuji se mluvit za ostatní, ale pro herce je monodrama velice osobní, i když záleží na tématu. Mě Lesy hodně baví, vždycky mi buší srdce, než tam jdu, a pak se najednou rychle uklidním, zaposlouchám se do Aid Kidovy hudby a najednou představení končí. Vůbec nepřemýšlím, co se mezi tím děje. To jsem si vždycky přál, jedu na autopilota, nemusím se pozorovat, zkoumat, jestli se lidé nenudí, jestli si nepřidávám věci navíc, zda není výsledek moc exhibicionistický. Prostě jedu, hraju. Pak to skončí a lidé se ptají a já odpovídám na otázky, jestli je ten člověk gay nebo jestli je feťák. To pro mě ale není důležité. Koltès zachytil téma lidí, kteří jsou ztracení, a důvod mi nepřijde tak zajímavý jako ten samotný stav.

Jak vnímáš scénu, kdy se vybrané dívky v publiku ptáš „Máš zájem? ... Tak pojď“ Následně jí do očí říkáš, co zjišťuješ při prvním sexu s novou partnerkou, jak dýchá, jestli má otevřené oči...
Záleží, koho si vyberu. Občas to funguje super a občas mě ty holky hrozně vypečou, řeknou, že zájem nemají. Musím z toho ve vteřině vybruslit, i to je na Lesech zajímavé. Nenutím nikoho, aby odpovídal. Od té doby, co jsem v Praze, chodím do divadla často. A osobně nesnáším, když jsem divák a herci na mě hrají. V Lesech jsem ale považoval za podstatné, aby to dělala ta postava. Jedná se o samotný princip toho textu, něco křičíš, chceš odpověď a zároveň ji nechceš. Ani nevíš, na co se ptáš. Ta postava si mockrát protiřečí.

Jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi zkoušením a hraním před lidmi?
Na prázdno mě to nebavilo. Potřeboval jsem lidi, dokud jsem hrál do židlí, připadal jsem si jako opravdový blázen. A to si nemyslím, že on je blázen.

Tu noc těsně před lesy (Foto: Dita Havránková)

Občas se objevuješ v televizi, hrál jsi velkou roli v televizním seriálu Bohéma. Co bys k natáčení řekl?
Bohéma – má první a zatím jediná velká televizní role. Na začátku jsem se vůbec nevyznal, třeba jsem stál v záběru a nevěděl o tom, tak mě museli vyhánět. Nebo si mě pletli s komparzem. To je naprosto v pořádku, proč by mě měl někdo znát. Takže mě za svého brali i ti komparzisté, říkali mi, co mám dělat a kde mám být – oni mají mezi sebou pevně danou hierarchii. Nebo mě dvakrát nechtěli lidé zabezpečující natáčecí prostor pustit na plac, i když jsem byl v kostýmu. To se mi děje vždycky, už jsem zvyklý. A také mi pořád pletou jméno. Ale vidět ty lidi kolem sebe, sledovat jejich herecký styl, to byl krásný zážitek, paráda. A časem jsem se i chytnul, už jsem věděl, kde mám stát.
Moc rád na natáčení vzpomínám, i když seriál vzbudil mnohé negativní emoce. Mimo jiné jsem se dočetl, že jsme volební agitka, která má mladým lidem poplést hlavu. Nebo řešil bulvár můj chlupatý zadek, což je blbý – když se ti lidé soustředí na takové hovadiny, tak jsem asi nebyl tak dobrý, jak jsem mohl být.
Role dramaturga, který pozoruje dění, byla obtížná. Rád bych si každopádně zahrál něco s větším drajvem, nevím, jak to správně popsat. Chtěl bych si pořádně zazlobit.

Napadlo mě, že při natáčení Bohémy jsi potkal Ondru Pavelku a přes něj se pak dostal k roli v A Studiu Rubín. Uhodla jsem?
Vůbec ne. Druhý den po premiéře Sibiřské výchovy mi volal režisér Jirka Pokorný, jestli s ním nechci pracovat v Rubínu. Neváhal jsem a okamžitě souhlasil, ale neměl jsem ponětí, koho potkám, až do toho sklepa přijdu, obsazení jsem neznal.

A jak se ti tedy v inscenaci Game hraje?
Dobře. Já si třeba ani nemyslím, že tam hraju něco zajímavého... ale lidé mi opakovaně říkají, že se jim v Game líbím, takže asi přeci jen něco zajímavého dělám. Jen sám nevím co. Rubín mám každopádně hodně rád.

V dubnu začneš zkoušet hru Temná energie v Meet Factory?
Ano, s Luckou Ferenzovou, což je super, zkoušení s ní je velice klidné a příjemné. Když už do toho dáváš tolik síly a vrací se ti tak málo peněz, tak si myslím, že je správné pracovat s někým, s kým to stojí za to – což Lucka splňuje a jsem rád, že si mě vybrala.

A není vlastně standardních 6 týdnů na nazkoušení inscenace málo?
No, někdo to má kratší, někdo delší, ale šest týdnů stačí. Mě delší zkoušení nebaví, generálkový týden nesnáším. Pořád dokola, už je to nuda. Jako dívat se na jeden film dvacetkrát za den. Vždy se těším na premiéru, i když ji nemám rád. První reprízu také ne. Ale pak už se jen jede dál a to je super.

Na stránce agentury, která tě zastupuje, se píše, že odmítáš mediální prezentaci. Neškodíš si tím?
Předně musím říct, že jsme čerstvě rozvázali spolupráci, protože jsme se s mou agentkou úplně nepotkali v tom, co od sebe chceme. Tak jsme se rozloučili.
K mediální prezentaci... nikomu se nemontuju do toho, co dělá, ale já na to nejsem. Facebook nemám, ani mít nechci. A mediální prezentace? Co bych komu o sobě vypravoval? Že mám rád zelenou barvu a jehněčí? Koho to má zajímat? Nechci lidi zahlcovat…

Z více míst jsem slyšela, že chceš s divadlem skončit. Opravdu?
Dostal jsem se před časem do bodu, kdy je těžké se divadlem uživit bez stálého angažmá, které jsem nikde nedostal. Pokud netočíš, je to těžké. Musel jsem přemýšlet, jestli úplně změním povolání, což by mi bylo líto, má profese mě baví – konec konců, když už jsem jednou něco vystudoval... Teď bych to chtěl ještě chvíli zkoušet. Neumím točit nekonečné seriály. Jsem cynik a nejsem tak dobrý herec, abych mohl hrát v něčem, co se mi nelíbí – je to na mě pak poznat. Takže zatím chci hrát dál, ještě tak sezonu a pokud se nestane zázrak, tak už budu muset jít od fochu a zkoušet už jen během dovolených.

Co bys dělal dál?
Chtěl bych být truhlářem. Jen je asi v 31 letech trošku pozdě začínat. Ale divadlo a natáčení mě rajcuje, mám ho rád.

Jak se ti přepíná mezi divadlem a natáčením?
Nemyslím si, že bych byl v něčem silnější, považuji se za průměrného v obojím. Nemusím nic přepínat, prostě začnu dělat výraznější gesta, mluvit víc nahlas. Film je pro mě barevnější, asi mě teď baví o trochu víc.

Hrál jsi někdy postavu, o které by sis řekl „ano, tomu člověku rozumím, toho nemusím ani moc hrát“?
No, jak jsem pořád podezřelý v kriminálkách, já nevím…

Dobře, v divadle.
Hm…

Pravda, dostáváš často role poněkud vyšinutých jedinců. Takový Mel v Sibiřské výchově…
Mel je debil. Hrát debila je krásný.

Sibiřská výchova (Foto: Dita Havránková)

Tak jinak – hrál jsi postavu, ke které máš blíž než k jiným?
Čekám na ni.

A chtěl bys někoho takového hrát?
No jasně, to víš že jo.

Jak bude ta role vypadat?
Jednoduchá odpověď – líbí se mi, jak to dělají v Dejvicích, hrajou postavy a jsou to zároveň i oni, to si myslím, že je cesta. Žádné převtělování. To je nesmysl. Jak se můžeš vcítit do někoho, kdo zabil své děti? Rvát si vlasy, brečet ve tmě... pro mě je to nesmysl.

Tak zase Médeiu ti asi jen tak někdo nenabídne…
Já jsem si ji zahrál na DAMU. Ale to bylo jen takové cvičení, to mě bavilo.

Poslední otázka – máš nějaký vzkaz pro naše čtenáře?
Aby vás četli. Podporovali. Jste takový čistý, demokratický portál. Je moc příjemné vidět ucelený tvar, který mapuje divadelní scénu, a myslím si, že jste nejlepší. Čtenáři, čtěte i-divadlo.