Rozhovor

Herec Martin Finger oficiálně převzal roli uměleckého šéfa Činoherního klubu od letošní sezóny 2020/21, přičemž na nabídku kývl těsně před jarní vlnou pandemie. Tehdy ještě netušil, do jakého dobrodružství se tímto rozhodnutím pouští.


Jak se přebírá vedení divadla v době pandemie?
Od ředitele Vladimíra Procházky jsem nabídku přijal těsně před vypuknutím pandemie, a už tehdy mi přišlo, že si tím ukrajuji docela velký krajíc, který budu muset ve svém životě ukousnout. S pandemií se vše samozřejmě zkomplikovalo. Všechny plány jsem musel přehodnotit a zkorigovat. Víte, beru to tak, že když s některými věcmi nemohu pohnout, tak s nimi holt nepohnu a hraju s rozdanými kartami. Svoji první sezónu jsem si rozhodně představoval úplně jinak, ale „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Třeba nám tohle všechno jednou přinese, myslím v divadelním prostředí, i něco opravdu nového. Co to ale bude konkrétně, zatím nedokážu odhadnout.

Čemu se nyní musíte nejvíc věnovat?
Motivaci. Mít vůbec motivaci ke zkoušení. Naštěstí je zkoušení ještě stále umožněno, tedy s různými přestávkami a omezeními. Rozhodl jsem se jet podle plánu, což znamená nazkoušet čtyři nové věci v této sezóně s tím, že zřejmě premiéry do konce sezóny neproběhnou. Je těžké se motivovat, když víte, že inscenaci dovedete do nějakého tvaru, potom ji zmrazíte a necháte ležet ladem. Magie zkoušení spočívá v tom, že tři měsíce usilujete o určitý tvar, ladíte se na společnou vlnu, stoupáte na pomyslný vrchol. Zkoušení, jak ho znám já, je o dosažení nejlepší možné formy, a ta se načasuje k datu premiéry. Ty teď nejsou. Je to jako milostný akt bez vyvrcholení.

Dokázali jste už tento fakt vzít do hry?
To je právě jedna z věcí, kterou se učíme. Doufám, že hlavně proto, abychom na ni později zase rychle zapomněli. Musíme se naučit rozprostřít své síly a vědět, že závěr zkoušení ještě není konečná, ta že nás čeká až v podobě premiéry někde v nedohlednu. Nejhorší na tom všem je nejistota. Nevíme, kdy přesně to bude. Předpokládám, že snad někdy na podzim. Ale jisté není nic.

Činoherní klub - Americký bizon (foto: Pavel Nesvadba)

Co na uzavírce divadel považujete za nejrizikovější?
Vychladnutí a vůbec vnímání divadla lidmi, diváky. Ani se moc nebojím o stálé diváky, kteří jsou lační po divadle. Jakmile to půjde, určitě se do sálů ihned vrátí. Jenže mnohem větší část diváků patří do skupiny „nerozhodnutých“, nebo jdou do divadla jednou za čas. A u nich bude trvat hodně dlouho, než si nás zase najdou. Bojím se, aby doma u televize a počítačů nezpohodlněli. Na jaře jsme během první vlny, jako spousta jiných divadel, streamovali. Osobně nepatřím mezi přátele přenášení energie divadla na obrazovky. Podobné záznamy beru jako informaci o díle. Určitě je to dobré pro lidi, kteří do divadla z různých důvodů nemohou přijít nebo pro studenty divadelních oborů. Ale zážitek z živého hraní ani sebelepší záznam nikdy nenahradí. My dělali náš stream Velmi křehké větve interaktivně. Divákům jsme ukazovali, jak vzniká natáčení nekonečného divadelního seriálu, navíc jsme je do toho zapojili, takže jsme na jejich zadání okamžitě reagovali a improvizovali. Takovou cestu si ještě dovedu představit, ale zakonzervování inscenace v podobě záznamu mě nebaví. A co tedy udělat pro to, aby nám diváci nevychladli? Dávat jim najevo, že na ně myslíme, pracujeme, vymýšlíme, zkoušíme nové inscenace a doufat, že se v divadle brzy zase uvidíme.

Nejdelší zkoušení si prožila inscenace Martina Čičváka Equus.
Shafferova Equua jsme začali zkoušet už před rokem. Šílené, co?! Měl mít premiéru ještě v minulé sezóně, ale do ní už zasáhla pandemie, takže jsme ji několikrát přesouvali a nyní to vypadá, že se ji nepodaří oficiálně odpremiérovat ani v této sezóně. Inscenace Equus stojí ze všech připravovaných premiér asi nejpevněji na nohou, ostatní jsou momentálně ve více či méně rozezkoušeném stavu. Equus si zažil aspoň jedno předpremiérové večerní představení s regulérními diváky. Máme na programu jednou za čas oživovací zkoušky, kdy se sejdeme a sjedeme si představení bez diváků, abychom nevypadli z rytmu. Malá záplata, ale aspoň nějaká. Je to bezprecedentní doba. Nikdo z herců nikdy nezažil, aby všechny inscenace, co má v hlavě, přes rok nehrál. A bůhví, jestli je v té hlavě ještě má, nebo v jakém stavu. Navíc odstávka ještě zdaleka nekončí. Nikdo jsme nikdy nezažili tak obrovskou pauzu v hraní. Spousta kolegů už trousí poznámky, že se budou bát vylézt na jeviště. Já osobně už pomalu dávám na modlení, abych pak všechny ty texty v hlavě zresuscitoval s minimálními bolestmi. Ale asi se nevyhnu chvílím, kdy při opakování bude scénář lítat na zeď, protože mi to nepůjde. Anebo to nebude tak zlé. Nevím. Uvidíme.

Činoherní klub - Americký bizon (foto: Pavel Nesvadba)

Jaké jsou vaše osobní odhady, kdy byste mohli přivítat první diváky, byť samozřejmě v omezeném režimu.
V našem divadle máme připravený program na květen a červen, kdy se ale rozhodně nepočítá s hraním pro plný sál. Vstupenky prodáváme s omezenou kapacitou. Nicméně, jak se situace stále mění, čísla nakažených stoupají, nenaplňuje mě to optimismem, že bychom hráli. Ovšem jsme na to připraveni. Pro divadlo by to z finančních důvodů bylo sice ztrátové a dlouhodobě neudržitelné, ale co jiného než kultura by mělo zohledňovat peníze až na druhém místě, když to jde. Jelikož Činoherní klub na svou činnost čerpá grant, je naší povinností hrát. Ani si neumím představit, že bychom to přes veškeré překážky nezkusili. Uvidíme také, jak se bude chtít chodit divákům. Všechna ta omezení, o kterých se v souvislosti se znovuotevřením divadel mluví, příjemnému večeru v divadle určitě nepomohou. Ale na podzim hodně diváků dokázalo, že je ani to neodradí.

Co byste mi prozradil o vznikající inscenaci Tomáše Loužného Stella?
Jde o dramatizaci nedávno vydaného románu Takise Würgera. S nápadem na jeho uvedení přišel dramaturg Karel František Tománek. Nabídl mi, že by román, ukazující neotřelý pohled na válečný Berlín, zdramatizoval. Silné je ústřední téma Židovky Stelly, která kvůli záchraně rodičů začne udávat jiné Židy. Zkoušeli jsme na podzim, před Vánoci jsme si udělali svoji soukromou premiéru s tím, že jsem ji bral spíš jako jednu z hlavních zkoušek. Něco práce na této inscenaci ještě je. Až budeme znát datum premiéry, bude lepší koncentrace i na tyto dokončovací práce. Zatím je těžké se vybičovat k větší intenzitě. Ale premiéra jednou bude! A pak obecně nastane jiný problém. S prací se roztrhne pytel, diáře umělců budou po tom půstu plné, tedy aspoň doufám, a bude náročné dávat lidi termínově dohromady. Čeká nás přetlak nových inscenací. Divadelní kritici zešílí, až budou chodit na dvě premiéry denně sedmkrát v týdnu.

Řeknu vám, už aby to bylo.
Viďte! Jen Činoherní klub nabídne čtyři novinky. Momentálně zkoušíme třetí, Mayenburgova Ošklivce v režii Braňa Holička. Už není daleko do první čtené zkoušky nové inscenace Linda Vista od Tracyho Lettse v režii Ondřeje Sokola. A do toho máme v plánu od podzimu zkoušet další nové věci.

Jak došlo ke spolupráci s Braněm Holičkem?
Na Braňa jsme si mysleli dlouho, námluvy probíhaly už nějaký čas. S dramaturgyní Markétou Kočí Machačíkovou jsme mu nabízeli několik her, až se nejvíc zamiloval právě do Ošklivce a my byli všemi deseti pro. Braňův režijní přístup Činohernímu klubu svědčí. Je zvyklý na tvůrčí práci s herci, kteří v jeho inscenacích nejsou jenom „plniči“ nějakého zadání. Jde o společnou tvorbu a hledání, o svobodu projevu a radost ze hry, což mě nesmírně baví. Troufám si odhadnout, že pokud se nestane nic zásadně špatného, vznikne krásná inscenace. Snad jsem to teď nezakřikl! Takovými kolegy, jako je Braňo Holiček, bych se rád do budoucna obklopoval co nejvíc.

ve zkušebně - připravuje se inscenace hry Ošklivec (foto: Pavel Nesvadba)

Měl jste ambice stát se šéfem divadla?
Vůbec ne. Opravdu. Pravdou však je, že mě různé funkce pronásledovaly od dětství. Vždycky mě například zvolili předsedou třídy, což se se mnou táhlo léta až na gympl. Po gymplu jsem se ale zařekl, že to tím skončilo. A byl to skvělý život bez funkcí! Líbilo se mi být součástí projektů, které řídili druzí. V divadlech, kde jsem působil před Činoherním klubem, jsme skoro vždycky na inscenacích pracovali společně. Ale stejně pak musí být někdo, při zkoušení režisér, kdo za všechno nese zodpovědnost, kdo vybírá z mnoha možností řešení tu jedinou. A pokud všem dojdou nápady, musí je mít režisér, který ostatní někam nasměruje. To se teď v rámci vedení divadla musím učit já. A ještě před rokem jsem si byl tak jistý, že už nikdy žádnou funkci mít nebudu. Člověk míní, divadlo mění. Předtím, než jsem dostal nabídku, jsem uvažoval, jestli nenastal čas na změnu, jestli neodejít z Činoherního klubu a jít na volnou nohu. Vzal jsem si proto týden na rozmyšlenou.

Co vás přimělo na nabídku kývnout?
Věděl jsem, že to bude těžké. Na druhou stranu mě lákalo, že budu moct věci měnit k obrazu svému. Zadek občas samozřejmě trochu stažený mám, ale nějak ve mně zatím převládají dobré pocity. Baví mě proměňovat nápady v konkrétní tvar. A taky mě trošku masochisticky vzrušuje ta nemožnost vidět za kopec, na který šplhám. Můžu si jen představovat, co tam je, můžu si přát věci, které by tam měly být, a pracovat na tom, aby tam byly. Co tam však skutečně bude, na to si musím počkat.

Jak nyní probíhá vaše spolupráce s předchozím uměleckým šéfem Ondřejem Sokolem?
Od začátku bylo jasné, že Ondra bude v Činoherním klubu dál režírovat nejméně jednu inscenaci v sezóně. Jak už jsem zmínil, na začátku března začíná zkoušet nového Tracyho Lettse. On si zkrátka jako umělec bude blbnout a hrát, já mu k tomu jako šéf se všemi povinnostmi a zodpovědností budu vytvářet podmínky. Ale pořád jsem taky herec! Nikdy se toho štěstí herce, které zažívám, když je práce na nové věci hezká, nevzdám.

Jsou inscenace, které pandemie odnese bez derniéry?
Velké téma, které řeším. Nikdy jsem neměl rád, když z repertoáru divadla vyšuměla inscenace bez derniéry. Podle mě si každá zaslouží důstojné rozloučení. Netrpím přemrštěnou nostalgií a zuby nehty se nebráním ukončení nějaké inscenace, i když se třeba hraje hodně let. Všechno jednou skončí. Ovšem za konec nepovažuji to, když inscenace potichu vymizí a vy se jednoho dne dozvíte, že už derniéru měla, jenom to v tu chvíli nikdo ze zúčastněných nevěděl. Budu maximálně usilovat o to, aby každá inscenace měla derniéru. Jenže v této pandemii má všechno své velké ALE.

Jaké?
Máme na repertoáru inscenace, které měly mít na začátku této sezóny derniéru, například Maska a tvář s Petrem Nárožným. Domluva s ním také zněla, že bude ještě celou sezónu hrát v Lédě. Jaký bude osud například těchto inscenací, s ním budu muset probrat, až bude jasno, kdy konečně budeme moct hrát. Třeba bude také těžké přemluvit některé herce, ať si po více než roce, či mnohem déle, dají kvůli jedné derniéře práci s opakováním možná už polozapomenutých textů. Jako herec bych to asi i pochopil. A jako šéf si umím představit, ač nerad, že některé naše kusy už mají svůj život za sebou bez rozloučení. Ale nevzdám to hned. I takové starosti patří k výbavě uměleckého šéfa.
.