Recenze

Umělecké tvůrce limituje v jejich rozletu řada nejrůznějších faktorů. V poslední době se významným limitem pro mnohé divadelní inscenace staly peníze. Nedostatek financí výrazně ovlivnil i konečnou podobu dramaturgického plánu činohry pražského Národního divadla. Mezi tituly, které byly tímto šetřením zasaženy nejvíce, se zařadila také hra Špinavé ruce, jejímž autorem je francouzský spisovatel, dramatik a filosof Jean-Paul Sartre. V jejím případě navíc nedostatek financí ovlivnil už samotný výběr divadelní scény, když namísto původně uvažované Nové scény muselo být narychlo hledáno úspornější řešení. Chvíli to dokonce vypadalo, že žádná inscenace možná ani nebude, nakonec však zvítězila levnější varianta představovaná komorní scénou Divadla Kolowrat. Tato volba se při zpětném pohledu jeví jako racionální a do jisté míry i šťastná. Výběr Nové scény by pro divadelní hru tohoto typu musel být nutně vražedný – pravděpodobně by tak vznikla jen další zbytečná inscenace, k níž si diváci jen obtížně hledají cestu. Tak tomu ostatně bylo i v případě loňského propadáku, divadelní hry Edwarda Bonda Spaseni, která na Nové scéně zcela zapadla a jejíž brzké stažení z repertoáru lze v dohledné době předpokládat. Divadlo Kolowrat cílí na jinak strukturovanou skupinu diváků, takže je pravděpodobné, že i sporná a nepříliš povedená inscenace, jakou Špinavé ruce bezesporu jsou, si zde může najít svoje publikum. Nutno však dodat, že ani tak to tato hra při své cestě za diváky nebude mít z mnoha důvodů vůbec jednoduché.

Mezi množstvím chyb a nedotažeností, jimiž se pražská inscenace Sartrovy hry Špinavé ruce vyznačuje, není snadné najít důvod k alespoň opatrné pochvale. Na obranu herců i režie je ale třeba doplnit, že budoucím inscenátorům znesnadnil práci už samotný autor – a to konkrétně svým podivuhodně intelektuálním přístupem k textu, který na diváka už od začátku dýchá svojí chladnou vykalkulovaností. Díky ní hra zcela postrádá prvek překvapivosti – vše je v ní jakoby dopředu rozplánováno, nic se neděje nahodile a žádný krok se nevyvíjí tak, aby jej nebylo možné dopředu odhadnout. Ba co hůř – řada věcí se nevyvíjí vlastně vůbec. Jednotlivé postavy jsou spíše šablonovité – jako lidské typy možná zajímavé, ale současně příliš průhledné a jednoduché. V zásadě jednoduchá zápletka slouží autorovi pouze k tomu, aby na ní předvedl své vlastní vidění světa – od počátku až do konce jasné a předem vymezené. Mladý idealista Hugo, chlapec z dobré rodiny, avšak s levicovým srdcem i smýšlením, se stane tajemníkem hlavního představitele ilegální krajně levicové strany Hoedera, a to z dopředu jasně vymezeného důvodu. Válka v zemi se blíží ke svému konci a je nepochybné, že Hoederova krajně levicová politická strana bude po válce patřit k nejvýznamnějším politickým silám ve státě. V této chvíli začne Hoeder z čistě pragmatických důvodů vyjednávat se zbylými politickými stranami – s těmi, které byly dosud v odboji, ale i s těmi, které kolaborovaly s fašistickým režimem. Hugo proto dostává stranický úkol, aby Hoedera v zájmu budoucnosti odstranil. Jádro děje se pak odehrává v podivuhodném konverzačním trojúhelníku tvořeném Hoederem, který nezná Hugovo skutečné poslání, Hugem, který pod tíhou Hoederovy osobnosti a pod nátlakem hlasu vlastního svědomí začíná o svém poslání stále více pochybovat, a Hugovo mladičkou manželkou Jesikou, která nakonec zapůsobí jako katalyzátor konečného zúčtování. Prostor pro jakékoliv překvapení je v takto nastavených kulisách skutečně jen velmi omezený.

Co hře schází především, to je zejména hodnověrný a uvěřitelný dramatický vývoj děje i jednotlivých postav. Tato skutečnost je nejlépe vidět na postavě Jesiky (Kristýna Podzimková), manželky hlavního hrdiny Huga. Její vnitřní přerod se odehrává v tak nepravděpodobných skocích, že má divák občas pocit, jakoby v každém obraze sledoval naprosto jinou osobu. Všechny tyto polohy jsou uvěřitelné (a některé dokonce i velmi dobře zahrané), celek však působí disharmonicky, asi jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Kristýně Podzimkové je snadné uvěřit polohu znuděné a zpovykané holčičky z dobré rodiny, která se především hluboce nudí; lze jí uvěřit i polohu inteligentní a opomíjené ženy, která je hluboce nešťastná v čistě mužském světě; a lze jí koneckonců uvěřit i to, že se její postava před koncem hry skutečně zamilovala; jakým způsobem však v průběhu inscenace dospěla od jednoho bodu k bodu druhému, to zůstává před diváky pečlivě ukryto. A tak je to v inscenaci vlastně se vším: jako bychom stále sledovali jen jakési kaleidoskopické obrazy, v nichž se jednotlivé obrazce všelijak přeskupují, navzájem však spolu příliš nesouvisí. To ostatně platí i pro herecké výkony většiny hlavních představitelů. Jan Hartl v roli stranického předáka Hoedera působí ploše a šablonovitě, Petr Buchta jako jeho hlavní protihráč Hugo se sice snaží, ale na výsledku to není příliš znát. O účasti Evy Salzmannové (Olga) a Alexeje Pyška (Ludo) je snad lépe vůbec pomlčet. V inscenaci to zajiskří vlastně jenom ve chvíli, kdy na scénu přicházejí vyjednávači zbývajících dvou politických sil ve státě, válkou i politickými boji obroušení Karský (Jan Kačer) a Princ (Rudolf Stärz). V té chvíli se konečně zdá, že se o něco konkrétního hraje a že nejde jen o prázdné salónní tlachání. Právě v takovém okamžiku by měla hra dospět k výraznému finále – ona se však namísto toho láme k dalšímu bezútěšnému pokusu o konverzační ekvilibristiku, asi jako když se topící plavec ještě naposledy pokusí vynořit nad hladinu. Režie Ivana Rajmonta je v tomto směru krajně nepřesvědčivá, neposkytuje inscenaci jednoznačné vedení a nenaplňuje ji ani žádným konkrétním smyslem – tím méně pak jakýmkoliv přesahem. Přitom se rozhodně nedá říci, že by nebylo o čem hrát: pokud si člověk odmyslí levicové kulisy, tak ústřední myšlenka celé hry je v dnešní době stále hluboce aktuální. Spor o to, zda ušlechtilých cílů může být dosaženo i čistě pragmatickými prostředky nebo zda naopak špinavé ruce automaticky znesvěcují i křišťálově čistý cíl, nelze zajisté odbýt jen jako neužitečný teoretický konstrukt z dílny levicových intelektuálů. Rajmontův výklad však k tomuto náhledu nic nového nepřidává a výsledné poslání inscenace proto vyznívá malinko rozpačitě.

Některé divadelní hry se podobají dravé a nespoutané řece a jiné zas nehybnému žulovému pomníku. Ty první mívají občas výbušné účinky, působí hravě a překvapivě, a divák z nich někdy může nabýt dojmu, že celkový výsledek leckdy zaskočil i samotného autora. Ty druhé mívají podobu kamenného monolitu, do kterého autor promyšlenými tahy vysekává své vybroušené sentence – na milimetr přesné, ale v podstatě neživé. Právě do této kategorie je možné zařadit i většinu divadelních her francouzského spisovatele, dramatika a filosofa Jean-Paul Sartra. A přesně do této kategorie spadá i jeho drama Špinavé ruce. To vše je dobré mít na paměti ještě předtím, než se divák do Divadla Kolowrat vydá.