Recenze

Existují poklesky, jejichž následky si sebou lidé nosí celý život. Chyby, které nelze jednoduše splatit, protože i kdyby za ně člověk zaplatil sebevětší cenu, ony se k němu přesto mohou kdykoliv znovu vrátit. Jak se v takovém případě vyrovnat se sebou i se svým okolím? Jak za sebou uzavřít tu těžkou železnou bránu minulého života, když ani změna jména a totální proměna identity nemusí být za všech okolností dostačující? A jak se srovnat s tím, že ve světě, který za sebou člověk zanechal, zůstává pokaždé někdo zraněný? V opuštěné závodní jídelně jakési anglické exportní firmy dochází uprostřed noci k setkání muže a ženy. Jemu je přes padesát, jí sotva sedmadvacet. Naposledy se spolu viděli před patnácti lety, když jemu bylo čtyřicet a jí přibližně dvanáct. Jejich tehdejší milostný vztah změnil oběma život. On za něj zaplatil šesti roky vězení, změnou identity a strachem, kdy se k němu jeho minulost znovu vrátí. Pro ni znamenal ukončení dětství a nutnost prožívat vše stále znovu – ve stejné ulici a se stejnými lidmi, kteří v ní nikdy neviděli oběť, ale spíš viníka. Ona se s ním chce znovu setkat, aby mohla udělat za minulostí tlustou čáru. On se s ní setkat nechce a její příchod považuje za neurvalý vpád do svého nového života. Jenomže složitosti světa jsou někdy komplikované až přespříliš a věci se málokdy ukáží být přesně takové, jaké se zprvu zdály být. Což platí zejména ve světě, v němž skutečnou i domnělou hranici mezi dětstvím a dospělostí určují především zákonitosti momentálního reklamního užitku.

Pro komorní prostředí Divadla Kolowrat je charakteristické, že se v něm jen málokdy objeví humorná či komická inscenace. Podkrovní prostory Kolowratského paláce jsou naopak místem, v němž se daří zejména moderním psychologickým hrám s menším počtem postav a dusivou atmosférou. Proto se ani nelze divit tomu, že se v hledáčku dramaturgie pražského Národního divadla objevila právě hra anglického dramatika Davida Harrowera s poetickým názvem Blackbird. Ačkoliv ji David Harrow psal na zakázku (původním záměrem bylo její uvedení na Mezinárodním festivalu v Edinburghu), v žádném případě se nejedná o jednorázovou agitku, jejíž aktuálnost vyprchá spolu s poslední festivalovou reprízou. Téma hry je naopak nadčasové a jeho aktuálnost je tím větší, čím více se zrychluje biologický proces dospívání a čím silnější jsou komerční tlaky, které tento proces ještě dále urychlují. Možná právě proto David Harrower ve své hře nikoho přímo neodsuzuje a vzájemný vztah obou aktérů ukazuje nejen z nablýskaného líce, ale i značně omšelého rubu. Režisérovi inscenace Jiřímu Pokornému se proto nabízela slibná výchozí pozice: měl před sebou divadelní hru, jejíž téma se zdá být aktuální a dráždivé, dále prostor, který je pro podobný typ her takřka ideální, a v neposlední řadě i herce, kteří se k daným rolí typově velice dobře hodí. Ze všech těchto výchozích předpokladů se však Jiřímu Pokornému podařilo vytěžit jen minimum užitku. Na vině je především sázka na přílišnou expresivitu v projevu obou hlavních postav, která v konečném důsledku vede ke značnému zploštění jejich charakterů a tím i k myšlenkovému zjednodušení celého příběhu. Harrowerova divadelní hra v důsledku toho přichází o některé ze svých významových vrstev: přes všechnu nejednoznačnost původního textu tak Pokorný předkládá divákům pouze jediný náhled – takový, ve kterém jedna z postav je jednoznačnou obětí a druhá naopak nezpochybnitelným viníkem. Mnohem šťastnější ruku měl Jiří Pokorný při výběru scénického řešení, jehož je také autorem. Studenými zářivkami nasvětlený prostor zaměstnanecké jídelny, jehož stísněnost doplňují kovové židle a bílé umakartové stoly, působí jako odpovídající vyjádření bezútěšné a depresivní mezihry, v níž se oba aktéři náhle ocitají. S jistou výhradou lze totéž říci i o kostýmech z dílny Zuzany Bambušek Krejzkové – ty jsou dostatečným podtržením zvolené režijní koncepce, ve svém celkovém vyznění ale právě z tohoto důvodu přispívají k významovému zploštění inscenace.

Neujasněné režijní vedení se negativně podepsalo i na hereckých výkonech představitelů obou hlavních rolí, Jiřím Štěpničkovi a Janě Pidrmanové. Ve vzájemném srovnání těchto dvou herců vítězí jednoznačně Jiří Štěpnička, který se s nelehkou rolí Raymonda vypořádává o poznání elegantněji. Pro svoji úlohu disponuje nejen odpovídající fyzickou silou, ale i dostatečným množství hereckých zkušeností, které mu umožňují přenést se bezpečně i přes takové pasáže, které vinou značně stereotypní režie působí na diváka příliš expresivně a tedy i nevěrohodně. Janě Pidrmanové podobný typ zkušeností dosud chybí a možná právě proto se v jejím podání dívka Una v přílišném množství nevěrohodné expresivity doslova utápí. Její herecký projev je strojený a mechanický a ve svém konečném efektu jde spíše proti duchu dané postavy. Výsledkem pak je pouze to, že s postavou Uny je téměř vyloučeno se jakkoli ztotožnit – a co hůř, nelze k ní pociťovat ani soucit. Expresivně se chovající Jana Pidrmanová totiž spíš než nezletilou oběť zneužívání připomíná nevycválaného uřvaného spratka – takového, kterého by každý rád nejprve odkázal do patřičných mezí a teprve pak by možná začal uvažovat o tom, že by bylo dobré si poslechnout i obsah toho, o čem že to vlastně mluví.

Pro inscenace tohoto typu by mělo platit, že z nich divák odchází hluboce zasažený a v hlavě si ještě dlouho přehrává jednotlivé situace a dialogy. V ideálním případě se mu vše, co na jevišti viděl a slyšel, stane podnětem pro vlastní přemýšlení o daném tématu. Z inscenace Blackbird však divák odchází s pocitem naprostého zmaru a to poslední, po čem ještě touží, je jakkoli o hře i jejím tématu přemýšlet. A když se ho pak někdo po pár dnech zeptá, o čem že ta hra vlastně byla, napadne ho vlastně jen jediná odpověď: bylo to o jedné takové ukřičené hysterce, která nevěděla, co od druhých chce, ale křičela tak dlouho, dokud toho nedosáhla.