Recenze

Inscenaci Erben versus Dobšinský (Zlatovlásky) cestovního divadla LokVar jsem viděla v divadelní kavárně Divadla v Dlouhé, domovské scéně obou protagonistů, Martina Velikého a Petera Vargy. Měli zde technické zázemí, které si při hraní po školkách nemohou dovolit, a asi i proto bylo představení tak povedené.

Režisérka Michaela Homolová umístila českou a slovenskou pohádku o Zlatovlásce do malé železniční stanice, kde se o Štědrém večeru setká pocestný Peter s výpravčím Martinem, který jediný ze zaměstnanců nemá rodinu, a tak musí být ve službě.

Výtvarnice Barbora Hubená vytvořila klasické iluzivní loutkové divadlo, které má nad portálem nápis „pokladna“. Poté, co vypravčí Martin vypraví poslední vlak toho večera, přichází na stanici pocestný Peter. Výpravčí řekne pocestnému, že žádný vlak už nejede, slovo dá slovo, a výpravčí pozve pocestného do své kanceláře. Konstrukce loutkového divadla se otočí o 180 stupňů, a začne pohádka o Zlatovlásce podle Erbena. Erbenův text zůstává nezměněn, protože autoři počítají s tím, že Erbenovu verzi většina dětí zná, a tak ponechali i archaickou češtinu. Erbenova Zlatovláska je odehrána částečně v kukátkové loutkové scéně, hlavně však na jevišti před kukátkovou scénou. Hraje se v loutkové stylizaci – postavy jsou metamorfované předměty. Jiříka a Krále „hrají“ lahve od slivovice, ryby konduktérské kleště, krkavce plechové korbely, mravenci jsou natolik malí, že nejsou vidět. Les je zastoupen kýčovitým miniaturním vánočním stromečkem, který tvoří vánoční výzdobu kanceláře, vodu představuje pás modrých pytlů na odpadky. Požár mraveniště je kouzelně vytvořen pouze světly reflektorů (a jistě nejen proto, že tentokrát Martinu Velikému nehořela prskavka).

Tato část je inspirována luxusní inscenací „Jak si hrají tatínkové“ královéhradeckého DRAKu, je odehrána ve vysokém tempu a herci sršící energií předvádějí i animační zručnost hodnou dračích mistrů.

Mezi pohádkami si výpravčí posteskne, že ještě nepotkal tu pravou, a proto musí o Štědrém dnu sloužit. Pocestný navrhne, ať řekne magickou báseň Štědrý večer, a jistě se uvidí.

Druhá půlka je dosti poklidnější, hraje se na iluzivním loutkovém jevišti tradičními řezbovanými marionetami na drátě. Pro většinu českého publika neznámou Zlatovlásku ze sběru pohádek Pavola Dobšinského přeložili tvůrci do současné češtiny. V této pohádce slouží u krále bratr Zlatovlásky, a Zlatovláska mu pomáhá s úklidem. Jednoho dne stará služebná přijde na to, proč je Jiřík při úklidu rychlejší než ona, a přivolá krále. Král spatří Zlatovlásku na obraze, a hned se rozhodne, že si ji vezme. Pro Zlatovlásku pošle služebnou. Ta se rozhodne, že místo Zlatovlásky podstrčí králi svoji dceru. Při zpáteční cestě služebná uřeže Zlatovlásce nohy a ruce, a nechá ji u jezera proměněnou v kachnu. Tam ji najde rybář, Zlatovláska ho pošle na zámek pro své údy, a může se slavit svatba. I zde jsou animační legrácky, například když Zlatovláska pláče, mění se její slzy ve šňůru perel, která pak hopsá po jevišti.

Na úplný závěr pocestný zmizí, scéna ztmavne, a je slyšet pouze zvuk otevíraných dveří, následovaný klapotem dámských podpatků mířících k pokladně výpravčího Martina. Inscenace tak má několik šťastných konců.

Dětští diváci vydrželi celou inscenaci pozorně sledovat, a občas reagovali. To bylo trochu zvláštní, neboť na jiných představeních děti většinou reagují živěji.