Recenze

Ta otázka se před současnými divadelníky objevuje s pravidelností téměř zákonitou: má v dnešní době ještě smysl obracet pozornost k divadelním hrám, které od moderní doby odděluje nejen hluboký příkop času, ale také těžké nánosy romantického balastu? K dramatům, jejichž pozice byla kdysi nezpochybnitelná, které však v současné době už nedovedou k divákům promlouvat jednoduchým a na první poslech srozumitelným jazykem? A pokud snad ano, tak jakým způsobem k takovým hrám vlastně přistupovat: s okázalou pietou anebo naopak se snahou o nalezení co nejosobitějšího pohledu – třebas i za cenu toho, že se tento osobní pohled ukáže být z hlediska historie jen další slepou uličkou? Když se vedení Divadla na Vinohradech rozhodlo provést na svém jevišti inscenaci dramatu Marie Stuartovna z pera německého dramatika Friedricha Schillera, možná si už dopředu uvědomovalo naléhavost podobných otázek. A možná právě kvůli takovým otázkám zvolil mladý režisér Daniel Špinar k inscenaci moderní i když z diváckého hlediska nepříliš vstřícný režijní přístup.

Předem je třeba zdůraznit, že režisér a autor úpravy Schillerova dramatického textu Daniel Špinar před sebou neměl příliš jednoduchý úkol. Z pozice současného diváka lze totiž Schillerovu dramatu Marie Stuartovna mnoho věcí vytýkat. Výhrady lze mít k zbytečně velkému množství vedlejších postav, tezovitosti děje i značně nepřesnému zobrazování historických detailů. Spád děje ani historická věrnost však pro Schillera nejsou podstatné – jeho drama Marie Stuartovna se spíš než historické fresce podobá romantickému obrazu. Daniel Špinar si toho byl jistě vědom a klíč k pochopení látky proto hledal v docela jiných souvislostech. K režijní úpravě Daniela Špinara a stejně tak i k celému jeho režijnímu pojetí Schillerova dramatu lze mít jistě řadu výhrad. Zpočátku se dokonce zdá že se mladý režisér s látkou až fatálně míjí a že namísto jednoznačného klíče, který by divákům ozřejmil vazbu Schillerova klasického dramatu k problémům dnešního světa, nabízí divákovi pouhé laciné šidítko bezduché režijní exhibice. Královna Alžběta v podobě marnotratné superstar; hrabě z Leicestru jako namyšlený frajírek s golfovou holí v ruce; Alžbětin královský palác jako revuální jeviště a Mariino vězení jako prosklená cela – nic z toho zprvu nedává smysl a během prvních dvou dějství se neobjevuje ani sebemenší náznak toho, že by podobné úlety vůbec nějaký smysl mohly mít. Jenomže pak se všechno náhle mění: ještě před přestávkou přichází třetí dějství, v němž se obě královny setkávají tváří v tvář. Stojí proti sobě na předscéně a od okolního světa je odděluje skleněná stěna Mariina vězení. Setkání obou královen není možná vrcholným okamžikem Špinarovy inscenace, rozhodně je však bodem, který proměňuje průměrnou inscenaci v inscenaci s konkrétním a palčivě aktuálním významem. Od tohoto okamžiku totiž dostávají věci na scéně svůj pevný řád: svůj smysl náhle získává prosklená stěna, která oddělovala Marii Stuartovnu od diváků v hledišti po dobu celého prvního dějství; svůj význam získává kašírovaný bílý kůň, na němž se v druhém dějství královna Alžběta objevuje poprvé na scéně a který po přestávce leží na jevišti jako němá oběť atentátu; a důležitý význam lze přičítat i obrovskému Alžbětinu portrétu, který v závěru inscenace zůstává jediným Alžbětiným společníkem. A divák, po celá dvě úvodní dějství znuděně sledující statickou a ničím nezajímavou historickou konverzačku, náhle s otevřenými ústy hltá napínavý thriller, ve kterém tři zoufalé postavy, Marie, Alžběta a Leicester, bojují dopředu prohranou bitvu o svoji moc, svůj život a svoji lidskou důstojnost. A jako v každé správné tragédii i zde všechny významné postavy nakonec svoji bitvu prohrávají, byť každá trochu jiným způsobem. Marie si uchovává svoji důstojnost, ale přichází o život; Leicester si život zachraňuje, avšak jen za cenu ztráty své cti; a Alžběta nakonec ztrácí ze všech nejvíc – zůstává zrazená a opuštěná, otřesena ztrátou svých přátel a navíc ohromena překvapivým poznáním, že ztrátou Marie přichází nejen o velkého a v zásadě čestného soupeře, ale také o jediného člověka na světě, se kterým vůbec mělo smysl poměřovat svoji velikost. A taková ztráta bolí téměř smrtelně, protože vede k osamělosti, a navíc ji už nelze ničím odčinit.

Se Špinarovou inscenací Marie Stuartovny je v médiích nejčastěji spojováno jméno Dagmar Havlové, neboť právě ona v Schillerově hře ztvárňuje titulní postavu. Volba to jistě nebyla špatná: Dagmar Havlová dovede Marii Stuartovně vtisknout správný poměr tragiky i lyričnosti – umí být vášnivá i patetická a z celého jejího projevu vyzařuje hrdost opravdové královny. Automatické spojování Schillerova dramatu s mediálně dráždivým jménem Dagmar Havlové však není k ostatním aktérům inscenace příliš spravedlivé. Ačkoliv je totiž její herecký výkon více než solidní, tím, kdo svým hereckým projevem povyšuje inscenaci nad průměr, není ani tak Dagmar Havlová jakožto Marie Stuartovna, ale spíše druhá z obou královen – anglická královna Alžběta v podání Lucie Juřičkové. Ta má svoji pozici v mnoha směrech ztíženou: její tvář z větší části zakrývá stylizovaná paruka a obličej se jí v podstatných momentech hry skrývá za velkými černými brýlemi. Lucie Juřičková se však i s tímto handicapem vyrovnává s noblesou a skoro až famózní suverenitou. Závěrečná scéna, v níž zrazená a všemi opuštěná královna Alžběta za sebou táhne po jevišti svůj vlastní portrét v nadživotní velikosti, se do myslí diváků zařezává hlouběji než čepel meče věrolomného hraběte z Leicesteru. Ano, inscenace Marie Stuartovny je skutečně v prvé řadě výraznou hereckou exhibicí Lucie Juřičkové. Z ostatních protagonistů se oběma královnám vyrovnává už jenom Jan Šťastný, který ztvárňuje rozporuplnou postavu hraběte z Leicesteru. V jeho projevu se dá nalézt jiskra, která ostatním mužským představitelům zřetelně chybí. Ivan Řezáč jakožto William Cecil i Jaromír Meduna jako Mariin strážce Amias Paulet jsou ve svých rolích matní a nevýrazní, ještě bezradněji potom působí nejmladší generace herců – Daniel Bambas jako státní sekretář William Davison a Jan Holík jako rytíř Mortimer. Vyšší měřítko tak snese snad už jen Jaroslav Satoranský v úloze věrného a spravedlivého Georgese Talbota a Jana Hlaváčová v nevelké ale důležité roli Mariiny chůvy.

K prolomení zavedených stereotypů a prosazení vlastní vize je v životě i v umění zapotřebí nejen štěstí, ale hlavně odvaha. Režisér Daniel Špinar i vedení Divadla na Vinohradech si proto zaslouží pochvalu za odvahu, s níž se rozhodli předvést na jevišti tradičního měšťanského divadla běžnému publiku, jakým způsobem může vypadat osobitý a moderní výklad klasické divadelní hry. Možná se tento pohled ukáže být z hlediska historie jen další slepou uličkou, přesto se ale zdá, že i chůze po takové uličce může přinést divákům řadu zajímavých zážitků a nečekaných překvapení. Konec konců – kolikrát v životě se člověku stane, aby v prostředí plném sametu, zlata a plyše uslyšel z jeviště hudbu skupiny Rammstein?