Recenze

Nová hra uměleckého šéfa Davida Drábka završila letošní divadelní sezonu v Klicperově divadle Hradec Králové. Pod názvem Unisex se skrývá fantaskní road movie s trochu orwellovskými rysy, která kombinuje melancholii s humorem.

Jak je v Drábkových hrách běžné, hlavními hrdiny jsou outsideři, které společnost nebere příliš vážně. Tentokrát jsou to podivíni, kteří díky svým zvláštním schopnostem mají talent pro boj se zlem, což jim vynese členství v tajuplném řádu zvaném Sklípkani. Mezitím je v laboratořích v Bruselu vyvinut dokonalý stroj nazvaný Komisař, který odhalí zločin ještě předtím, než je spáchán. Systematické vyhlazování zločinu a násilí v Evropě může začít.

Unisex je plný fantaskních motivů, nechybí zde mimozemská DNA, umělé bytosti, nadpřirozené schopnosti či cestování časem. Tyto tradiční propriety sci-fi a fantasy snímků Drábek kombinuje s naší každodenní realitou, která je zastoupená třeba pořadem Volejte věštci, cvičením zumby nebo zdůrazňováním názvu Czechia.

Zápletky Drábkových her jsou čím dál bizarnější a surreálnější. Tentokrát je děj navíc retrospektivou, příběh přitom vypráví transsexuál Nina (Kamila Sedlárová), která dříve bývala Egonem (Vojtěch Dvořák). Samotná dějová linie je hodně roztříštěná, mnohé scény působí dojmem, že jsou ve hře především proto, aby demonstrovaly nějaký fenomén (urážlivé chování mladé sestřičky v LDN, poprava zajatců Islámského státu na Staroměstském náměstí). Motiv strastiplné a nebezpečné cesty nesourodého společenstva za něčím, co tak docela nechápou, není pro žánr fantasy ničím neobvyklým. Cestování časem s sebou nese nebezpečí logických nonsensů, kterých se nevyvaroval ani Unisex. Pokud jsem děj pochopil správně, bylo setkání bratrů Václava a Boleslava nelogické, jelikož každý měl být v daný okamžik v jiném časoprostoru. Ovšem přísná logika není pro inscenaci příliš důležitá, divák si zkrátka musí zvyknout, že je ve světě, kde je vše možné. Důležitou součástí inscenace je rovněž otázka stírání rozdílů mezi pohlavími, která je vyjádřena už v názvu díla.

Zásadní výpovědní hodnotu má dějová linka s Komisaři, která varuje před nebezpečím nové totality v Evropě. Společnost se tak mocně obává o svou bezpečnost, že stvoří umělé bytosti, jež jsou schopné rozpoznat zločin dřív, než k němu dojde. Umí ho také efektivně potlačit – bez otázek, bez soudů, bez slitování... Temná představa světa bez lidskosti je v dnešní době bohužel mrazivě aktuální. Trochu jsem litoval, že právě tento motiv nebyl akcentován výrazněji, protože Komisařův projev v závěru představení patří k vrcholům Drábkovy apokalyptické podívané.

Unisex pochopitelně obsahuje velké množství slovního i situačního humoru, divák si tady jistě najde svou oblíbenou hlášku. Je to ovšem hra, která je rovněž plná ztišených okamžiků. Jestliže jsem vážné momenty ve Velké mořské víle kritizoval kvůli značné sentimentalitě, v Unisexu se tomu autor zdárně vyhýbá. Nejde tady totiž ani tak o běžné starosti s mezilidskými vztahy, míří se hlouběji k zásadnějším otázkám. Jak by náš život ovlivnilo, kdybychom od narození přesně věděli, kdy zemřeme? Kdy přestáváme být těmi „hodnými“?

Tyto otázky jsou samozřejmě spojeny s jistou apelativností, které je pro tvorbu Davida Drábka typická. V Unisexu se vyskytuje především ve snovém dialogu Maxe (Jakub Tvrdík) a Safir (Zora Valchařová-Poulová) a to ve snesitelné míře, navíc odlehčená humorem mířícím právě k předchozím režiím uměleckého šéfa Klicperova divadla.

Nová hradecká inscenace je v dobrém slova smyslu dílem politickým. Vyjadřuje se k současnosti, ale většinou to dělá s pomocí divadelní imaginace, nepopisně. Nejslabší je právě v okamžicích, kdy začne být zbytečně konkrétní. Typickou ukázkou je popis Boleslavovy (Filip Richtermoc) procedury vyřezávání mateřských znamének vybraným zločincům (Breivik, starý Grebeníček). Politická nekorektnost je fajn a Drábka jako nesmlouvavého autora šlechtí. Jenže pokud není podložena humorem, nabývá tvaru trapného okopávání mrtvol. A ponechme stranou, že se ti to tihle lidé zaslouží. Ani parodování Václava Klause nepatří k nejoriginálnějším momentům hry, na diváky ale pochopitelně zabírá.

Je potřeba zmínit, že Unisex je také velmi atraktivní na pohled. Variabilní scéna Jakuba Kopeckého představuje velké množství lokací od pražské kavárny přes chladnou laboratoř až po neprobádanou část mrazivé Sibiře. Do koncepce inscenace vhodně zapadají i kostýmy Simony Rybákové a hudba Darka Krále.

Herci si se svým uměleckým šéfem dobře rozumí, především Vojtěch Dvořák a Marie Poulová už několikrát ukázali, že role mírných podivínů jsou jim šité na míru. Za zmínku stojí i (skoro k nepoznání nalíčený) Filip Richtermoc. Jeho Boleslav je postava, která projde patrně největší proměnou – od bodrého vypravěče lidových vtipů po zamlklého člověka, pro kterého si smrt přišla dřív, než čekal.

Divák očekávající od Unisexu logický a přehledný příběh, bude nejspíš zklamán. Po skončení představení bude totiž jistě odcházet s více otázkami, než na kolik jich může dostat odpovědi. Na druhou stranu se během sledování Drábkovy inscenace nejspíš nudit nebude – pořád je na co se dívat, nad čím přemýšlet, čemu se smát. Kratší stopáž a jasnější směřování by nicméně divácký zážitek mohly ještě zvýšit.