Recenze

Volit mezi dobrem a zlem je snadné, pokud má zlo na první pohled ďábelskou tvář a dobro se odívá rouchem beránka. Jenomže tak tomu bývá většinou jen v pohádkách: v běžném životě mívají etické soudy daleko rafinovanější podobu. Víme sice, že zabít někoho je špatné a obdarovat druhého naopak dobré – neexistují však také případy, kdy smrt se stává největším darem a dar naopak poselstvím smrti a zmaru? A podobně je tomu i s lidmi. Vynálezci jsou v představách běžných smrtelníků nositeli vědy a pokroku – jsou to muži pevných morálních zásad a jejich konání neodbytně směřuje k nastolení všeobecného blaha a pokroku. Na první pohled se zdá, že k dosažení tohoto vznešeného cíle stačí jen maličkost, totiž aby dělali dobře svoji práci. Jenomže s vynálezy to většinou bývá složité, poněvadž ať to s nimi jejich autor myslel původně sebelépe, konečný výsledek se mu nakonec stejně může vymknout z rukou. Hlavní hrdina dramatu Joe Penhalla Krajina se zbraní si tuto morální dvojznačnost dobře uvědomuje. Ned je geniální vynálezce, kterému se podařilo objevit jednoduchý princip, pomocí něhož mohou být navigována malá létající tělesa uvnitř uzavřených objektů. Jeho morální dilema spočívá ve skutečnosti, že tato létajíc tělesa mohou být v praktickém životě použita v zásadě k čemukoliv – třeba ke špionáži či dokonce k zabíjení druhých lidí. Ned si samozřejmě moc dobře uvědomuje, že pokud nad svým vynálezem ztratí nadvládu, ztratí současně i kontrolu nad způsobem jeho budoucího využití. Rád by se před svým okolím obhájil tvrzením, že vynalézání je prostě jeho práce a že za budoucí využití vynálezu nenese jeho tvůrce žádnou morální odpovědnost – jenomže takové obhajobě sám příliš nevěří. Navíc je tu ještě řada dalších lidí, kteří se také snaží dělat dobře svoji práci, i když tím Nedovo rozhodování vlastně jenom ztěžují. Tak třeba paní Rossová, obchodní ředitelka letecké firmy, jež se na Nedově vynálezu významným způsobem podílela. Úkolem paní Rossové je přesvědčit Neda, aby souhlasil s omezením svého práva na duševní vlastnictví k vynálezu – vždyť pokud část tohoto práva nebude přenechána ministerstvu obrany, nezíská letecká továrna vládní zakázku a vynález nikdy neopustí stádium prototypu. A svoji práci dělá dobře i tajný agent Brooks, jehož úkolem je zlomit Neda všemi myslitelnými prostředky ve chvíli, kdy přesvědčovací schopnosti paní Rossové už selhávají.

Krajina se zbraní je komorním dramatem, které pro Dejvické divadlo nastudoval jako svoji první režijní práci herec Martin Myšička. Je to drama obsahující množství technických detailů, přesto však technika není v této hře prvořadá. Penhallova hra je totiž daleko spíš hrou o etice a idejích. To samo o sobě může být pro autora i případné inscenátory těžkým oříškem. Hlavní nedostatek obdobných divadelních her spočívá totiž zpravidla v neúměrném vrstvení argumentů: autor hned na počátku vytyčí nějakou tezi a tu se pak pokouší všemi dostupnými prostředky buď popřít, nebo naopak prokázat. I zprvu nadějná divadelní hra se tak snadno změní v mohutný mramorový pomník idejí a její výsledná podoba bývá většinou statická a často i poměrně nudná. Režisér inscenace Martin Myšička se snaží tomuto nebezpečí vyhnout a s výrazným přispěním všech herců se mu to nakonec i daří. Spíš než zkostnatělost tezí tak inscenaci hrozí místy opačný extrém, totiž přílišný mravní relativismus. Některé scény proto vyznívají jakoby do ztracena a divák může mít občas pocit, že se mu na položené otázky nedostává jednoznačných odpovědí.

Protože Krajina se zbraní je hrou komorní, rozhodující pro její případný úspěch u publika je vhodné obsazení jednotlivých rolí. Dejvické divadlo nalezlo odpovídající představitele čtyř postav dramatu v Pavlu Gajdošovi (v alternaci s Martinem Myšičkou), Jaroslavu Pleslovi, Simoně Babčákové a Ivanu Trojanovi. Hlavní roli Neda alternuje s Pavlem Gajdošem režisér inscenace Martin Myšička. Ačkoliv jeho orientace ve hře je nezpochybnitelná, jeho expresivní herecký projev působí místy malinko vykonstruovaně. Obchodní ředitelka Rossová je v podání Simony Babčákové sebevědomou ženou, která má ráda vše pod kontrolou. Je to prototyp chladnokrevné obchodnice, v jejíchž výpočtech jsou všechna rizika vždy předem započítána a nad vším nakonec vítězí chladný rozum. Simona Babčáková jde v této roli do jisté míry proti hereckému typu, do něhož je v poslední době v divadle, filmu i v televizi obsazována. Její umírněný projev působí příjemně zdrženlivým dojmem, v ničem neruší a naopak vnitřně podporuje postavu. Role agenta Brookse není svým rozsahem příliš velká, Ivan Trojan se s ní však vyrovnal suverénním způsobem. Zdá se být až neuvěřitelné, s jakou bravurou si tento herec dokáže podmanit většinu diváků v hledišti, a to i přesto, že jím představovaný agent Brooks rozhodně není žádným kladným hrdinou a nepůsobí už z principu vůbec sympaticky. Daleko více prostoru dostává na jevišti Jaroslav Plesl v roli Nedova bratra Dana. Dan je v Pleslově podání Nedovým blížencem a současně protipólem – také on dělá dobře svoji práci, na rozdíl od Neda však v její smysluplnost už dávno nevěří. Rád by si časem vydělal větší množství peněz, aby se mohl stát nezávislým na ostatních, etická pravidla však dokáže porušovat jen drobnostmi.

Při hodnocení hry nelze opominout ani důmyslně vybudovanou scénu. Ta je sice na první pohled možná až příliš jednoduchá (stůl, plastové židle a zadní projekční plátno, které po většinu doby představuje okno, občas se ale stává i průzorem do Nedova vnitřního světa), o to více však na ní vynikají rafinované technické detaily, včetně například pohybu jednotlivých létajících modelů.

Krajina se zbraní vypovídá o tom, kam až je člověk schopen zajít, pokud ho kupředu žene touha. A nezáleží na tom, zda motivem této touhy je potřeba bádat a objevovat (jako v případě vynálezce Neda) nebo prostě jen obyčejný hlad po penězích (jako v případě Nedova bratra Dana). Také je to hra o limitech, které každý z nás v sobě máme nebo které bychom v sobě měli mít. V Nedově světě se z touhy po vědění i vnucených morálních limitů, které tuto posedlost navenek ohraničují, nakonec stává jeden velký etický propletenec. Cesta k tomuto poznání je složitá a bolestná. A na jejím konci čeká navíc ještě jedno neradostné zjištění, totiž že dělat dobře svoji práci je sice důležité, ale k dosažení životního úspěchu to někdy nemusí stačit.