Recenze

Není to tak dávno, co režisér Jan Nebeský šokoval konzervativní diváky Zlaté kapličky svým Králem Learem, který měl se Shakespearovou hrou shodný snad jen název a jména postav. Nyní se v budově Stavovského divadla pustil do dalšího velkého díla – Molièrovy komedie Tartuffe, která svého času vyvolala ve Francii skandál a král Ludvík XIV. ji byl nucen zakázat. V Národním divadle tentokrát neponechali nic náhodě a diváky už dopředu varují, že nová inscenace nebude pietním oprášením klasiky. A promítá se to i v názvu, hraje se pod jménem Tartuffe Impromptu!

V původní Molièrově hře je Tartuffe navenek oddaný služebník svého přítele Orgona, který ovšem svou přetvářkou a pokrytectvím dokáže zcela rozleptat základy Orgonovy rodiny. Je prokouknut až příliš pozdě na to, aby ho bylo možné v jeho nekalém jednání zastavit. Tato hra se samozřejmě dočkala mnoha různých výkladů, v nedemokratických společnostech je postava Tartuffa často ztotožňována s tajným agentem režimu.

V Nebeského interpretaci ovšem Tartuffe nemá co rozleptávat. Orgonova rodina je dekadentní banda, která ujíždí na "koksu" a její život je jedna velká kocovina. Vlastně se zdá, že je to poněkud naopak, rodina manipuluje s Orgonem i Tartuffem, ale ani tito dva pánové nejsou žádní svatoušci. V jejich vztahu se navíc objevuje zřetelný homosexuální podtón.

Režisér pracuje tak, jak je u něj zvykem, nedošlo zde ovšem k tak zásadní dekonstrukci textu hry jako u zmiňovaného Krále Leara. Ano, Molièrův text je osekán až na kost, na druhou stranu to podstatné (v povedeném překladu Vladimíra Mikeše) zůstalo. Nebeský ovšem dává jasně najevo, že je to všechno jenom hra. Herci vystupují ze svých rolí, zcizují text, některé výstupy se nesou až v kabaretním duchu. Velmi dobrým nápadem bylo zapojit do hry jazzmana Milana Svobodu, který celé představení doprovází na klavír. Značná část výstupů je totiž zpívaných a vzhledem k tomu, jak herci pěvecké party podávají (ať už nepřesným zpěvem nebo naivní choreografií), nemůže nikdo zůstat na pochybách, že jde o parodii na operu či muzikály. Člověk má vůbec pocit, že se Nebeský chce svou novou inscenací vyjádřit ke stavu současného českého divadla (toho Národního zvláště). Ale je to jen jedna z mnoha možných interpretací, režisér žádný snadno odhalitelný klíč nenabízí.

Silná nadsázka v hereckých výkonech charakterizuje snad všechny Nebeského inscenace. Tentokrát to dobře vychází především Karlu Dobrému, který je ukázkově nejednoznačným Tartuffem, Davidu Prachařovi, který v roli Orgona tak trochu působí jako konferenciér celého představení, nebo Lucii Žáčkové, jejíž služebná Dorina je v úvodu představení trochu překvapivě hlavním hybatelem děje. Naproti tomu třeba Petr Motloch (Kleantes) je v inscenaci skoro neviditelný, zato Filip Rajmont je jistě nepřeslechnutelný, ale zase svého Damise podává ve stále stejné poloze ukřičeného fracka. Je ovšem možné, že jen plnil režijní zadání.

Nebeského Tartuffe Impromptu! není divadelní událostí sezony, ani nejzajímavější interpretací Molièrova textu, ze kterého si bere jen střípky. Ovšem je to inscenace svižná, která dokáže diváka na 90 minut zabavit. Možná v některých chvílích působí dojmem nevázané frašky, ale pod tímhle povrchem se skrývá proud asociací, které mají potenciál zaujmout, i když jim patrně nelze úplně porozumět.