Recenze

Plná emocí, ale i humoru je inscenace Panny Orleánské na prknech Klicperova divadla. Královéhradecká scéna je po osmdesáti letech prvním divadelním souborem, který se odvážil zařadit Schillerovu romantickou tragédii do svého repertoáru. Příběh francouzské vojevůdkyně Jany z Arku zná z dějepisu snad každý, ale návštěvník divadla – historik by se ovšem měl mít na pozoru, jelikož Schillerův symbolický text nerespektuje a někdy zcela převrací skutečný příběh této světice. Hradecká inscenace se soustředí především na postavy, z nichž každá má své motivace i niterná přání.

Stylizace hry je vskutku zvláštní. Ačkoliv z kostýmově moderního pojetí historických her se již pomalu začíná na českých jevištích stávat klišé, režisér Braňo Mazúch jde v aktualizaci ještě dál. A tak má divák možnost spatřit arcibiskupa jezdícího na kole, anglického vojáka s plechovkou coly nebo královnu Isabeau opírající se o francouzské hole. Většímu zapojení diváků do příběhu pomáhají i interaktivní části, kdy herci například rozdávají překvapenému publiku svatební koláčky a efektně působí i živá hudba.

Originálně pojatá je také scéna Jana Polívky. Tu tvoří několik otepí slámy, které mohou být vším a jejichž neustálým přesouváním dokáží herci dosáhnout kýženého scénického efektu.

Nedílnou součástí celého představení jsou šermířské souboje. Panna Orleánská jich nabízí opravdu velké množství a všechny jsou výborně zinscenované. Režisér Mazúch vůbec hýří zajímavými a originálními nápady. Patří mezi ně například fascinující souboj Jany se zjevením černého rytíře, ale i scéna božího soudu nebo válečný tanec kompletně vyvedený ve francouzštině.

Celému hereckému ansámblu se nedá upřít ohromné nasazení. Hradecký soubor se evidentně snaží přinést na jeviště co nejvíce emocí, což někdy vede až k příliš přepjatému herectví, které může vyznít nechtěně směšně. Režisér Mazúch si toto úskalí inscenace naštěstí uvědomil a odlehčil jinak vážný text několika groteskními situacemi. K nejpovedenějším patří scéna, ve které anglický voják prosící Janu o život zničehonic vytáhne kytaru a začne zpívat písničku Sweet Jane. Odlehčení vypjatých okamžiků pomáhá divákovi vyrovnat se s přemírou emocí, ve kterých by se jinak mohl „utopit“.

Alfou a omegou celého představení ovšem zůstává herecký výkon představitelky hlavní role. Okolo Jany z Arku se točí téměř všechny dějové konflikty, a tak by vágní ztvárnění této postavy mohlo celou inscenaci pohřbít. Toho se ovšem návštěvníci Klicperova divadla bát nemusí. Mladá Pavlína Štorková zaslouží za svůj výkon absolutorium. Role svaté panny je fyzicky i psychicky mimořádně náročná a Štorková za ni byla zcela zaslouženě nominována na Cenu Thálie za nejlepší ženský herecký výkon v činoherní kategorii. Štorková ve své roli je zajímavá ve všech polohách – ať už hraje nemilosrdnou vojevůdkyni nebo ustrašenou a tápající dívku, která poprvé poznává, co je to pozemská láska.

Z plejády ostatních herců lze vypíchnout výkon Miroslava Zavičára, který z francouzského krále Karla VII. udělal poživačnou a komickou figurku. Zaujme i Dušan Hřebíček, který je jako otec Jany z Arku hybnou silou proměny svaté panny v zavrhovanou kacířku. Některým hercům ale příval emocí, které museli na jevišti ztvárnit, tak úplně nesedl. Zřetelné je to třeba v projevu Kamily Sedlárové, která je jako králova milenka Anežka Sorelová poněkud nevěrohodná.

Klicperovu divadlu lze za odvahu s níž inscenovalo tuto zdánlivě mrtvou hru Friedricha Schillera poděkovat. Možná tím inspirují dramaturgy ostatních divadel, kteří často pouze sází na jistotu. Na hradecké ztvárnění dojímavého příběhu se rozhodně vyplatí zajít – minimálně kvůli výkonu Pavlíny Štorkové, která si dokáže publikum zcela podmanit.

Hodnocení: 80 %