Recenze

Umělecký šéf vinohradského divadla Juraj Deák se podruhé v krátkém čase setkává s dílem norského klasika Henrika Ibsena. Po inscenaci méně uváděné hry Rosmersholm (na Vinohradech pod názvem Rebeka) se Deák pustil do jedné z Ibsenových nejoblíbenějších a také nejaktuálnějších her – Nepřítele lidu.

Lázeňský lékař Tomáš Stockmann přijde na to, že léčivé prameny ve městě jsou otrávené splaškami z nedaleké jirchárny. Veřejné mínění se ovšem rychle otočí proti zásadovému doktorovi, který odmítá jakékoliv kompromisy.

Na velké pražské scéně se tato Ibsenova hra objevuje podruhé během několika posledních let – není to tak dávno, kdy byla v režii Ivana Rajmonta uváděna ve Stavovském divadle. Vyznění obou pražských inscenací se ovšem velmi liší, a to především kvůli pojetí hlavní role doktora Stockmanna.

Stockmann v podání Igora Bareše bojuje v Divadle na Vinohradech spíš sám se sebou než s pokryteckou společností. Bareš vykresluje lázeňského lékáře jako dobrosrdečného, i když možná trochu naivního „strejdu“. Místy je až manicky aktivní, hýří energií, žije si nad poměry a dokáže si to užívat. Režisér Deák se hodně koncentroval na postupný rozpad Stockmannovy osobnosti. Doktor ztrácí sebekontrolu, znepřátelí si nejen všechny občany na veřejném shromáždění, ale stále více se mu vzdaluje i jeho vlastní rodina.

Manželka (Simona Postlerová) s dcerou (Markéta Frösslová) bývají často interpretovány jako Stockmannovy opory, ve vinohradské verzi ovšem ke konci mají ze svého manžela, respektive otce viditelný strach. Není divu, Stockmann je na konci inscenace nebezpečný sobě i svému okolí. Podtrhuje to závěrečný obraz, ve kterém všemi opuštěný odchází s puškou v ruce.

Ekologický podtext dramatu je v Deákově inscenaci potlačen. Vzhledem k pojetí hlavního hrdiny, není nakonec ani jasné, jestli jsou doktorovy závěry tak průkazné. Jeho nervová nestabilita znevěrohodňuje cokoliv, co doktor řekne. Hlavním protihráčem bývá Stockmannovi jeho bratr Petr, který je starostou města. Ivan Řezáč ho hraje věcně, bez výraznějších emocí, starosta působí jako zdatný technolog moci.

S dalšími Stockmannovými protihráči už je to horší. Novinářské postavy jsou pojaté dost nešťastně. Billing (Marek Lambora) je postavou takřka zbytečnou, šéfredaktor Hovstad je zase Václavem Jílkem vykreslen jen jako nadšený tlampač cizích názorů. Jeho proměna v horlivého ctitele radnice je nepřesvědčivá. V inscenaci Národního divadla byl hybnou silou tiskař Aslaksen, kterého Vladislav Beneš ztvárnil jako nenápadného, avšak nebezpečného manipulátora. V interpretaci Oldřicha Vlacha je tiskař člověkem vystrašeným, kterého v jeho funkci drží jen dobrá vůle ostatních, kterým se jeho slabost hodí do krámu. Jeho podřízenost většině a nedostatek svobodné vůle jsou Vlachem přesně zahrané.

Vinohradská inscenace hodně akcentuje zkorumpovanost partajní politiky, což pochopitelně v publiku rezonuje. Oproti tomu přidané vulgarismy aktualizaci hry nijak nepomáhají a jsou v podstatě zbytečné.

Bohužel se příliš nepovedla klíčová scéna inscenace, kterou je veřejné shromáždění, na kterém doktor Stockmann prezentuje své názory před nepřátelským davem. Reakce davu jsou však hodně nepřirozené a hlavně vůbec nereflektují dění na jevišti. Vstupy opilého účastníka shromáždění jsou pak už vysloveně trapné a jeho výkřiky „bílá síla“ působí jako hodně nedomyšlená aktualizace. Sílu davové psychózy a možnosti manipulace s lidmi se v této scéně ukázat nepodařilo.

Největším přínosem Deákova Nepřítele lidu je zajímavé pojetí hlavní postavy, ve které Igor Bareš prokázal cit pro tragikomické hrdiny. Stejně jako u zmiňované Rebeky bylo znát, že se vinohradská dramaturgie snaží vytvořit prostor pro jednu velkou hereckou příležitost. Bohužel tím trochu trpí některé vedlejší postavy, které nejsou dostatečně promyšlené a vykreslené, což nakonec oslabuje dramatický celek.