Recenze

Autory komorního muzikálu Briana Yorkeyho (libreto a texty písní) a Toma Kitta (hudba) zná náš divák díky oblíbené komedii Děsnej pátek, kterou Městské divadlo Brno před časem uvedlo v evropské premiéře. Podobně jako v případě Děsnýho pátku, vypráví i NE/NORMÁLNÍ příběh jedné rodiny. Dcera Natalie zažívá svou první lásku a naráží na překážky a problémy s rodiči - Dianou a Danem. Ti řeší svůj vlastní vztah, navíc se stále vyrovnávají s dávnou tragickou ztrátou svého malého syna. Potud by to byl zcela obyčejný příběh, kdyby Diana netrpěla bipolární poruchou, nemocí, která samozřejmě ovlivňuje veškeré rodinné dění.

Americký rockový muzikál měl na Broadwayi premiéru 15. května roku 2009, z jedenácti nominací získal tři ceny Tony a v roce 2010 byl jako jeden z mála muzikálových titulů oceněn i Pulitzerovou cenou právě za to, že se na poli hudebního divadla zabývá tématy, která pro něj nejsou zcela obvyklá. Velmi intimní příběh zobrazující pouze nejužší rodinný okruh postav (a několik lékařů, u nichž Diana hledá pomoc) otevírá témata, jako jsou deprese, nadužívání léků, lékařská etika, rodičovská beznaděj a partnerská krize. To všechno se ovšem odehrává ve svižném tempu současné rockové hudby a autoři příběh odlehčují i občasným použitím černého humoru.

Od své premiéry na Broadwayi a následné tour po USA byla hra uvedena napříč celým světem. V České republice měla premiéru na podzim roku 2019 v Divadle Na Prádle v produkci spolku art4rent, pro který ji přeložila stálá spolupracovnice Městského divadla v Brně, Zuzana Čtveráčková. Muzikál byl nyní uveden na Činoherní scéně MdB v režii Petra Gazdíka.

Není jednoduché uvést drama z prostředí rodiny, která je postižena psychickými nemocemi, do žánru muzikálu. On to vlastně ani muzikál není, i když je tak uváděn. Až na minimum dialogů je vše vyzpívané, do inteligentní a citlivé hudby v převažujícím rockovém stylu. Takže rocková opera? Snad. Jinak je to jakýsi „Přelet nad kukaččím hnízdem“, sonda do psychicky narušených, ztrápených lidí v rodině, kde se nad poruchou – především matky - vznáší dávné úmrtí syna. To je spouštěč problémů, které pak pohltí celou rodinu.

Hra NE/NORMÁLNÍ je dobře, věrohodně napsaná a výborně režijně pojatá je také inscenace. Žádná samozvaná exprese. Spíš tlumené tóny reakcí na mámu, která trpí depresemi. Na funkční víceméně neutrální scéně, která je vyřešena horizontálně do dvou pater, se odehrává drama, z kterého není úniku. Postihuje všechny, ovšem každého trochu jinak. Ono to ani v muzikálu jinak nejde. Kdysi znalec tohoto žánru, Ivo Osolsobě napsal (volně cituji): že když se situace nedá vyzpívat, musí se vytančit, když ani to nestačí, musí se přejít do dialogu a když ani to nestačí, musí se zase vyzpívat. To je muzikál. Je to pravda, i když se ve zmíněném díle netancuje. Ale muzikál, je většinou - až na výjimky - lehkonohá múza. Tady však jde o komorní drama.

V pozdí více tušíme, než vidíme živý orchestr. Klávesy, kytary, bicí a smyčce. Žádné žestě… Orchestr citlivě reaguje na dění na jevišti a výborně spolupracuje s protagonisty ve zpěvných partech. Vše probíhá přirozeně, velmi funkčně. Atmosféra na jevišti je autentická, pravdivá.

Nejnáročnější herecký a pěvecký part má Ivana Vaňková v roli psychicky ztrápené Diany. Musí být vyčerpávající tak uvěřitelně podat tuto roli. Velice věrohodně hraje svou roli také Lukáš Janota. Rodinné trápení se Dianina manžela Dana dotýká se vší drtivou bezprostředností. A Eliška Skálová výborně ztvárnila jejich mlaďoučkou dceru Natalii, dívku, která prožívá svou první lásku a zároveň musí vnímat rozkládající se rodinné zázemí.

Není jednoduché skloubit toto drama ve formě muzikálu, a to se režisérovi Petrovi Gazdíkovi podařilo. Zanechal v divákovi pocit sounáležitosti s lidmi, kterých se bipolární porucha týká. Citlivým vedením komplikovaných vztahů všech v divákovi vyvolal lítost, pochopení, citové ztotožnění. A to právě v době, kdy se všichni někam ženeme, málo si všímáme okolí a bojujeme sami se sebou v malých vojnách (kovidových či jiných rodinných i společenských). V té naší unáhlené době je dobré zastavit se, vnímat úžasnou různost a všímat si lidí, kteří nás možná potřebují.
.