Recenze

Proslulý alžbětinský dramatik William Shakespeare a uznávaný švédský režisér David Radok. To spojení slibovalo výjimečný zážitek, ten se ale bohužel v Národním divadle nedostavil. Nejnovější přírůstek ve Zlaté kapličce vzbuzuje spíše rozpaky.

Troilus a Kressida je jedna z Shakespearových nejobtížněji zařaditelných her. Je to tragédie, či snad komedie? Každopádně je to hra, která v původním znění příliš nelákala k inscenování, a divákům ji režiséři začali představovat častěji až ve 20. století. Potíž je v tom, že příběh z dobývání Tróje není divácky příliš vstřícný. Osudy postav jsou nedořečené, hra nemá jasný začátek ani konec. Milostný příběh Troila a Kressidy se nijak nepodobá slavné lásce z Shakespearovy tragédie Romeo a Julie, ale je již od začátku poznamenán válkou a začíná se tak vlastně rozpadat ještě dřív než začne. Ze hry sálá bezútěšnost, kterou je ovšem obtížné na divadelní prkna dostat. Většinou se totiž mění na nudu, čemuž se nedokázala vyhnout ani radikálně zkrácená úprava režiséra Davida Radoka.

Spousta monologů i postav je vyškrtnuta, děj je zahuštěn a zpřehledněn. Ani to ale nestačí na to, aby inscenace měla spád. Největší problém je s charakterizací postav. Ty jsou většinou jen letmo načrtnuty, takže se nelze zbavit dojmu, že kdyby si jednotliví hrdinové v táborech Trojanů či Řeků prohodili repliky, tak by to divák ani nepoznal. Některé postavy jsou pokráceny natolik, že vlastně v inscenaci tvoří jen zbytnou stafáž (Aeneas Vladislava Beneše či Nestor Petra Pelzera). A tak je jedinou opravdu zajímavou postavou Thersites, který je glosátorem děje. Režisér nechal tohoto antihrdinu volně procházet tábory obou znepřátelených stran a klást nepříjemné a rýpavé otázky. Vladimír Javorský pak dokázal Thersitea ztvárnit věcně a chladně, ale se svérázným smyslem pro humor.

Scéna, jejímž autorem je sám režisér, zabíhá až do hlubin jeviště a zpočátku se jeví jako zajímavá. Modré stěny značí moře, zem je pokrytá pískem, jinak je scéna téměř prázdná. Její prázdnota začíná být ke konci inscenace ovšem spíše otravná, což je dáno aranží davových scén. Herci jsou porůznu rozestavěni na scéně, kde vždy oddeklamují své monology bez nějaké větší jevištní akce. V této šedi lze jen těžko pochválit některého z herců, jelikož všechno je jaksi bez chuti a bez zápachu. Ztrácí se v tom i ústřední téma. Je jím snad pro režiséra láska a válka? To jak válečná mašinérie křiví lidské charaktery?

Povedeným námětem k zamyšlení je demýtizace hrdinů. Je zde spousta slavných jmen (Achilles, Agamemnon, Patroklus a další), jejich nositelé ale žádnými hrdiny nejsou, heroické skutky byste u nich nenašli. Achilles (Martin Pechlát) je nabubřelý povaleč, Odysseus (Karel Dobrý) zase protřelý inrikán a Ajax (Jan Bidlas) hlupák, který sebou nechá manipulovat. Smutný obraz mocných, kteří ovlivňují životy tisíců lidí pod nimi. Trojskou válku už vedou spíš ze setrvačnosti, nikdo už si není jistý, že krásná Helena za tuto oběť skutečně stojí. Vše uzavírá Thersiteův vysmívačný epilog demaskující příčiny války: „Jeden paroháč a jedna kurva.“

Troilus a Kressida nenabízí jednoduchá řešení ani vějičky pro diváky. Bohužel ani nenabízí nic moc jiného. Chybí emoce, zajímavě charakterizované postavy i zřetelně uchopené téma. Člověk pak jen marně přemýšlí, jaký je důvod inscenaci vůbec navštívit.