Recenze

Národní divadlo v Brně čekaly v této sezóně problémy. Největší scéna, Janáčkova opera, je v celoroční generální rekonstrukci. Druhá nádherná scéna – Mahenovo divadlo není nafukovací. Nevejdou se tam inscenace všech tří souborů.

Jedinou z možností bylo výrazně okleštit počet představení. Prostě hrát méně. Ale management divadla vedený ředitelem Martinem Glaserem se rozhodl pro jinou variantu. V areálu výstaviště (BVV) obsadilo divadlo jednu velkou halu a tam se představuje s inscenacemi baletu (West Side Story) a opery (Faust a Markétka) a přibudou další velké inscenace. Kromě toho byl postaven uprostřed města v parku v Lužánkách červenožlutý cirkusový stan, skutečné šapitó (přibližně pro 500 diváků), kde se budou pořádat různá představeni takzvaného nového cirkusu. V nabídce je ještě - až do konce této sezony - inscenace činohry NdB Rozmarné léto, podle předlohy Vladislava Vančury. Dílo vytvořené právě pro toto cirkusové šapitó. Premiéra se odehrála 23. února.

Obecně známá je tato novela díky filmovému zpracování Jiřího Menzela (1967) a hlášce šéfa malých lázní, Antonína Důry (Rudolf Hrušinský): „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ I když je Vančura zařazen na školách do povinné četby, tak se většinou nečte, (možná právě pro tu povinnost) a je to škoda. Jeho poetismus k nám promlouvá už od založení Svazu moderní kultury - Devětsilu z let 1920-25. Vančura záměrně používá v Rozmarném létě archaický, snad až barokní jazyk, který vyznívá mile komicky, zároveň neotřele a moudře. Jeho obyčejní lidé jsou právě díky tomuto jazyku divadelně velmi zajímaví: „Ach, nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“ nebo krásný popis situace: „Anna spatříc s jednoho muže na druhého a srovnávajíc krásné skutky Arnoštovi s nečinností majorovou, rozhodila se pro prvého.“ Jazyk tedy bylo to lákadlo, jak pro Jiřího Menzela, tak pro inscenátory divadla v brněnském šapitó. Vančurovo Rozmarné léto, pokud se na dílo pozorně podíváme, je asi tak z padesáti procent postaveno na dialogu. To je tedy dobré východisko k dramatizaci. A potom, samozřejmě, na první pohled jednoduchý příběh: Do městyse přijde dvoučlenný cirkus - Kouzelník, artista Arnoštek a jeho půvabná družka Anna. Trojice tlachalů z letních lázní se do Anny zamiluje a každý z nich s ní prožije nevinný flirt – ne bez následků. Jejich neúspěšnost je znatelná a bolí. Žena lázeňského Kateřina, zase něco prožije s mladičkým Arnoštkem. Také s bolestivým koncem. Ovšemže ona dokáže nádherně manipulovat s prožitou událostí. Je to prostě ryze praktická ženská. Jak se vše semlelo, tak se vše zase odjezdem Arnoštka a Anny urovná. A život běží dál tak, jak má.

Na první pohled se zdá, že skloubení tohoto příběhu s cirkusovým představením je trochu přitáhnuté za vlasy. A co na to Vančura? Co by na to řekl? To samozřejmě nevíme, ten umělec byl v červnu 1942 nacisty mučen a zavražděn. Ale jsem přesvědčen, že by se mu to spojení novely se šapitó moc líbilo.

Režisér Juraj Nvota s dramaturgem Pavlem Jurdou téměř přesně kopírovali scénář filmu, ovšem integrovali vše do cirkusového představení. Tak, jak se hrává divadlo na divadle, autoři úpravy zde předvedli cirkus v cirkuse. Vše doprovází velký a malý klaun (Martin Siničák a Hana Tomáš Briešťanská). Ti do detailů vytvářejí klasická klaunská čísla. Hry se zvuky, s připitomělou pozorností, nekonečné lano na oběšení, nebo nádhernou klauniádu, jak se zabijí obrovská krůta (příběh zřejmě inspirovaný Charlie Chaplinem). Kromě toho klauni zastupují hosty na pláži, diváky přestavení, jsou prostě vším, co je v příběhu vedlejší a co je nutné ilustrovat. Je tak vytvořen inscenátory prostor pro šestici hlavních protagonistů. Klauni jsou výborní. Hrají si s detaily, díky citlivé režii neruší příběh, výborně jej doplňují svou cirkusovou atmosférou. Všechny špílce klaunů měl na starosti Juraj Benčík: herec, který sbíral klaunské zkušenosti v slavném kanadském Cirque de Solei.

Podívejme se na protagonisty příběhu. Lázeňský Důra Petra Halberstadta je trochu jiný, než slavný Rudolf Hrušínský - a to je dobře. Je robustnější a zároveň nejistější – to se velkým lidem někdy stává. Takže tleskáme jeho výkonu. A ti ostatní? Abbé Martina Slámy je přesvědčivý, snad škoda, že ten text nebyl doplněn některými jeho krásnými Vančurovými výroky, které se nedostaly ani do Menzelova filmu. Ale asi na to nebyl prostor. Stejně tak rybář – major Hugo v podání Michala Bumbálka si vytvořil vlastní postavu a jeho šerm vidličkou, například, patřil k mnoha půvabům inscenace. A Kateřina Terezy Groszmannové, to je kapitola sama pro sebe. Když se objevila s vycpávkou nadměrných ňader, trochu jsem se bál, že bude stejně groteskní její herectví. Nebylo. Hrála opravdově, bez přehánění a dimenze jejího kostýmu tomu dodávala šťavnatosti. No a nesmíme zapomínat na Annu Annetty Nesvadbové. Ta se moc hezky a křehce sžila s družkou Arnoštkovou. Všichni protagonisté žili v nevýhodě se srovnáváním postav ze slavného filmu. Stejně tak Anna. Konkurovala jí mladičká filmová Jana Preissová (tehdy ještě ani ne dvacetiletá Drchalová). Nesvadbová zvládla roli tak, že byla hodně podobná té filmové, ale podobná opravdu důstojně. Divák s pochopením přijal, že se ti tři padesátníci na ni mlsně dívají.

Zvláštní kapitolu této inscenace tvoří artistické výkony. O jejich nácvik se zasloužila choreografka Helena Škovierová (uznávaná lektorka akrobacie na tyči, vystupuje v představeních spolku Cirkus-kus a pomáhá při nácviku akrobacií třeba ve Slovenském národním divadle). V inscenaci Rozmarné léto se snažila spolu s režisérem Jakubem Nvotou integrovat protagonisty příběhu do skutečného cirku. Byla k hercům velmi náročná, a co potom dokázali, to bralo dech. Nejenom artista Arnoštek, u kterého to člověk jaksi očekává (překonal i artistické umění Jiřího Menzela, a to už je co říct. Kdo kdysi viděl Menzelovy výstupy v pražském Činoherním klubu, ten ví, o čem se zmiňuji). Akrobacii ve výšce předvedla i Annette Nesvadbová, dokonce i Martin Sláma a Michal Bumbálek si museli dost odvážně „zacvičit“ a Tereza Groszmannová jako Kateřina, překvapila nečekanými houpacími kousky, až se zatajoval dech. Všichni herci předvedli (bez jištění) opravdu úžasné artistické výkony, které by od nich nikdo nečekal. Takže ten program v cirkusovém šapitó byl také opravdovým cirkusem.

Ještě je nutné připomenout funkční scénu Karla Czecha, která stále přiznávala cirkusové prostředí. Výborné byly kostýmy plné fantazie a vtipu Markéty Sedláčkové a opomenout nesmíme ani živou hudbu Martina Geišberga, který s několika muzikanty přesně na místě nad vchodem do cirkusového kruhu hudbou a zpěvem podpořil křehkou atmosféru příběhu.

Když to vše sečteme, vychází nám, že je nápad s cirkusovým šapitó výborný a stěžejní představení, které se bude hrát až do konce divadelní sezóny, se nemusí bát o diváky. Bude určitě stejně plno, jako v ten premiérový večer.