Recenze

Po zinscenování Zmatků chovance Törlesse v Pražském komorním divadle přistoupili k uvedení další hry Roberta Musila, a to ke Snílkům, původně Die Schwärmer – Blouznivci. Hra pochází z roku 1920, ale navzdory tomu se jedná o jednu z nejautentičtějších inscenací reflektující současnou dobu na repertoáru Pražského komorního divadla. Tato úspěšná aktualizace je dokladem režisérského umu Dušana D. Pařízka. Pařízek zachoval původní strukturu Musilových Blouznivců, jen je umístil do současné doby. To také výrazně podtrhnou mj. kostýmy Kamily Polívkové.

Její návrhy mají svůj charakteristický styl převážně jednoduchých, až civilních kostýmů, které neoslňují na první pohled, ale postupně dobarvují postavy i jednotlivé scény. Kamila Polívková ani tak moc necharakterizuje jednotlivé postavy, jako spíše situace a celkovou atmosféru prostředí, v které se daný kus odehrává. To platí i pro Snílky. Zde se pohybujeme mezi zdmi jednoho bytu/domu, kde se většina jeho stálých obyvatel nenamáhá s nějakým tím společenským odíváním. Župan a triko patří k nejběžnějším částem šatníku, které se nosí v soukromí. Pokud se ale dostaví návštěva, je Polívkovou oděna v slušný oblek, zvláště pokud se jedná o ministerského úředníka nebo soukromého detektiva. Oblečení, jeho části a nejrůznější svlékání a oblékání používá Dušan D. Pařízek ve svých inscenacích poměrně často a skoro v každé je alespoň jedna scéna, v níž se pracuje s nahotou. Otázkou je, zda je vždy funkční a má v inscenaci své místo, či zda se jedná pouze o prázdné gesto.

Scénu si navrhoval Pařízek sám, dala by se dokonce zařadit k jeho typickým. Oblíbené dřevotřískové desky vyčleňují hlavní pokoj, prostor, ve kterém se všichni potkávají a kde se odehrává vše důležité. Najdeme zde i dvojici loveckých trofejí – vycpaných hlav jelenů visících na dřevotřískové zdi - i ty jsme již měli možnost vidět v předchozích Pařízkových inscenacích. Nejsou jen estetickým objektem, ale kromě praktické funkce (odhalené ke konci hry) divákovi stále připomínají, že život je jen jeden dlouhý lov – nikdy nekončící hon za sběrem trofejí.

Dále na jevišti můžeme nalézt multifunkční lednici sestrojenou Ivanem Acherem. Nejen, že slouží svému standardnímu účelu, Pařízek má v oblibě nechat herce na scéně konzumovat ledasco, co jim přijde do ruky, ale zároveň s tím je v ní i umístěn reproduktor, jež vyluzuje jakési vrčení a chrčení, sloužící jako předěly mezi jednotlivými obrazy. Dále zastává funkci kotevního bodu jinak prázdné scény; jedná se o jedinou rekvizitu, která nějakým způsobem vyčnívá do prostoru a tím pádem vybízí k posazení, čehož hojně využívá především Vanda Hybnerová.

Ta hraje manželku Tomášovi (Roman Zach) a sestru Regině (Gabriela Míčová). Jako původně silná a věrná žena postupně podléhá kouzlu místního lovce dámských srdcí Alana (Martin Pechlát). Alan sice přijel jako ctitel Reginy, společně byli na útěku před jejím manželem Josefem (Martin Finger), ale postupem času mu začne více imponovat Marie ztvárněná právě Hybnerovou. Jak můžeme vidět, jedná se o poměrně zašmodrchaný milostný mnohoúhelník. Snílci ale nejsou pouze zábavnou love story. Tato rovina je jen slupkou plující na povrchu mnohem znepokojivějšího ponoru do lidských vztahů a jednotlivých lidských povah.

Jako nejrozmanitěji vyznívá charakter Reginy. Na své okolí chce působit a také působí jako sebejistá žena, která si uvědomuje svou krásu, ale především jako člověk, který se umí povznést nad vše okolo a vše obrátí v žert. Zdá se, že si hraje svoji vlastní hru a že svůj osud drží pevně v rukou. To je ale jen zdání. Pod povrchem je zklamaná z manžela, nechápe jeho osobnost ani jeho práci, a tak uniká k jinému muži. Tím se stane Alan, ale Regina, vnitřně toužící po pořádné, oboustranné lásce se k němu silně citově upne, a proto ji pozdější Alanův nezájem bolestně zasáhne. Míčová Reginu pojala jako tajemně rozpustilou dívčinu, skoro bychom řekli puberťačku, která si postupně uvědomuje záludnosti světa okolo. Samozřejmě dochází k protržení kukly nevědomosti a naivity mládí a můžeme sledovat zrod dospělé ženy. Míčové role výborně sedla a jejímu ztvárnění Reginy není co vytknout.

Její sestra představovaná Hybnerovou je charakterově mnohem méně komplikovaná, ale o to těžším rozhodováním v průběhu děje prochází. Ze začátku milující žena bez špetky stínu nevěry pod vlivem laxnosti a nezájmu ze strany manžela postupně dochází k uvědomění, že je z Tomáše zklamaná, protože nenaplnil její představy milujícího muže. Ovšem když na ni začne naléhat Alan neustále jí vyznávající lásku, netrvá dlouho a jako správný zástupce něžného pohlaví podlehne aplikované romantice. Zde vidíme nádherné pozvolné rozpouštění ledovce ženské obrany a v praxi fungující teorii, že čím častěji budete někomu něco vyprávět, tím více tomu bude věřit.

Martin Pechlát se výborně zhostil role svým způsobem zasněného Alana, jehož koníčkem se stal lov děvčat. Jeho jemný, uhlazený projev doprovázený nevysychajícím proudem slov z něj dělají naprosto uvěřitelného kurevníka s jistým chameleónským chováním. Alan by mohl budit zdání charakterové plochosti a jasné stylizovanosti, ale v průběhu inscenace se postupně odkryje i jeho citlivější stránka. Alan budí dojem, jakoby něco ve svém životě hledal, ale nevěděl co, ovšem o to usilovněji po tom pátral. Prozatím žije v domnění, že to ono můžeme nalézt v ženách. Alan s nimi nechce a priori manipulovat, pouze je používá k zmírnění svého vnitřního pnutí.

Jako poslední bych zmínil postavu Tomáše Romana Zacha. Ten svou houpavou chůzí a kostnatým zjevem trefně koresponduje s charakterem své postavy. Tomáš je specifický typ flegmatika. Každý krok se musí pečlivě zvážit, promyslet a naplánovat. Za každou cenu se snaží zachovat klid, a tím vším postupně vytáčí svou manželku. Díky tomuto přístupu Tomáš nedokáže flexibilně řešit složitější problémy nejen rodinného života. Zach zde přijal pro něj typickou polohu přemýšlivého intelektuála skrývajícího se za svými úvahami. Podobnou postavu jsme již v některých předchozích Pařízkových inscenacích viděli, ale zde tento Zachem přijatá herecká poloha nijak nevadí a plně se do inscenace hodí.

Ostatní postavy jsou zde spíše epizodní. Ať už se jedná o Martina Fingera v roli manžela Reginy, Stanislava Majera, který se jako soukromý detektiv zaslouží o jistý dějový posun a odhalení některých skrytých tajemství, nebo slečnu Mertens (Dana Poláková). Tato postava se, ač je důvod její existence ve hře záhadou, jeví jako naprosto zbytečná a bez funkce; budí dojem, že slouží jen jako partner pro dialogy s Reginou. Bez pročtení programu má divák minimální šanci pochopit, koho Poláková představuje.

Snílci překvapí svojí snadnou dešifrovatelností a lehkostí, což není pro divadlo Komedie právě typické. Tomu odpovídá i relativně častá snaha o humor, který je někdy na místě, ale častěji vyzní naprázdno. Dynamika inscenace je vcelku vyvážená, až na jeden dialog Tomáše s Josefem téměř na konci inscenace, který je zbytečně natahovaný zvuky zvěře, které vyluzují sami herci sedící na kraji jeviště. Snílci jsou rozhodně příjemná podívaná, která nenudí, ale blíží se více klasickým produkcím ostatních pražských divadel.