Recenze
Resonování energií zrodu a zániku
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 6.10.2009
foto: Vojtěch Brtnický
foto: Vojtěch Brtnický
Taneční skupina NANOHACH přinesla v choreografii Michala Záhory inscenaci s názvem Resonance. Jedná se o tvar pro tři tanečnice (zde Dora Hoštová, Dagmar Chaloupková a Lotte Nouwkens), který zcela naplní očekávání obsažené v názvu a v rámci pozvolné, ovšem nezadržitelné gradace ho dokonce značně překročí.
V první půli je inscenace poplatná svému názvu. Tanečnice pozvolna rozviřují prostor, až se jim zcela suverénně podaří ovládnou celé jeviště a držet ho zaplněné, nabyté energií až do konce. Postupně přecházejí z jemných, lyrických poloh lesních dryád, které bázlivě zkoumají okolní prostor i sami sebe, až do nespoutaného běsnění přírodního živlu, kdy má divák možnost zblízka spatřit koncentrovanou energii hromové bouře. Chvílemi se může dokonce dostavit dojem, že jde o tři různé elementy fungující v rámci jednoho celku, a které jsou ve své energičnosti vzájemně konfrontováni.
V souvislosti s tímto jsem se v jednu chvíli přistihl při myšlence, jak by asi vypadalo vnitřní rozpoložení Jarmily z Máchova Máje těsně předtím, než skočila. A o to větší bylo moje překvapení, když se následně (nejspíše se jednalo o shodu náhod, ale i přes to) jedna tanečnice „zhroutila“ za zvuku vzdouvající se vody – pro mě zkrátka jasné utonutí.
V druhé polovině se inscenace dostává ještě dál. Již nejde o pouhé víření, resonování, ale interpretky se začínají více osamostatňovat, individualizovat a zkoumat se navzájem, i když vždy v rámci celku, který spolu tvoří. To můžeme vidět například ve scéně, kdy tanečnice postupují kupředu držíce se kolem ramen a v rámci tohoto útvaru si vyměňují místa. Vytváří tedy dynamický organický tvar, který funguje stále stejně, i když se jeho jednotlivé komponenty proměňují. Vidíme tedy, že i když se jedna z částí na chvilku odpojí, vždy najde cestu zpátky a je tam pro ni připraveno místo, do kterého perfektně zapadne. Absolutní harmonie.
Celá inscenace končí vytvořením trojúhelníku, jakýchsi spojnic mezi jednotlivými interpretkami, kdy každá představuje jeden z jeho vrcholů. Opět: jedná se o samostatný článek, který je ale propojen s ostatními dvěma a tím vzniká celek. To, že zde tanečnice vyklouznou ze svých svršků, postupně odejdou do tmy a divákovi zbude pouze pohled na prázdný obrazec, je výrazným vykřičníkem za celým představením, který vynikne v kontrastu s předchozím vířením o to více svým klidem. Resonuje do ticha a prázdna.
Celkový dojem je umocněn výborným vykreslováním prostoru pomocí světla v rukou světelného designéra Jana Beneše, velmi příhodnou hudbou Carla Natoli a perfektně se hodícími kostýmy Mariany Novotné. Jedná se o zelené šaty bez ramínek s dlouhou, širokou prostřiženou sukní, která při rychlejších pohybech létá kolem tanečnic a společně s jejich rozpuštěnými vlasy vytváří nádherné „rozevláté“ obrazy plné dynamiky a přitom křehkosti. Nezbývá než se těšit na další takto kompaktní díla.
V první půli je inscenace poplatná svému názvu. Tanečnice pozvolna rozviřují prostor, až se jim zcela suverénně podaří ovládnou celé jeviště a držet ho zaplněné, nabyté energií až do konce. Postupně přecházejí z jemných, lyrických poloh lesních dryád, které bázlivě zkoumají okolní prostor i sami sebe, až do nespoutaného běsnění přírodního živlu, kdy má divák možnost zblízka spatřit koncentrovanou energii hromové bouře. Chvílemi se může dokonce dostavit dojem, že jde o tři různé elementy fungující v rámci jednoho celku, a které jsou ve své energičnosti vzájemně konfrontováni.
V souvislosti s tímto jsem se v jednu chvíli přistihl při myšlence, jak by asi vypadalo vnitřní rozpoložení Jarmily z Máchova Máje těsně předtím, než skočila. A o to větší bylo moje překvapení, když se následně (nejspíše se jednalo o shodu náhod, ale i přes to) jedna tanečnice „zhroutila“ za zvuku vzdouvající se vody – pro mě zkrátka jasné utonutí.
V druhé polovině se inscenace dostává ještě dál. Již nejde o pouhé víření, resonování, ale interpretky se začínají více osamostatňovat, individualizovat a zkoumat se navzájem, i když vždy v rámci celku, který spolu tvoří. To můžeme vidět například ve scéně, kdy tanečnice postupují kupředu držíce se kolem ramen a v rámci tohoto útvaru si vyměňují místa. Vytváří tedy dynamický organický tvar, který funguje stále stejně, i když se jeho jednotlivé komponenty proměňují. Vidíme tedy, že i když se jedna z částí na chvilku odpojí, vždy najde cestu zpátky a je tam pro ni připraveno místo, do kterého perfektně zapadne. Absolutní harmonie.
Celá inscenace končí vytvořením trojúhelníku, jakýchsi spojnic mezi jednotlivými interpretkami, kdy každá představuje jeden z jeho vrcholů. Opět: jedná se o samostatný článek, který je ale propojen s ostatními dvěma a tím vzniká celek. To, že zde tanečnice vyklouznou ze svých svršků, postupně odejdou do tmy a divákovi zbude pouze pohled na prázdný obrazec, je výrazným vykřičníkem za celým představením, který vynikne v kontrastu s předchozím vířením o to více svým klidem. Resonuje do ticha a prázdna.
Celkový dojem je umocněn výborným vykreslováním prostoru pomocí světla v rukou světelného designéra Jana Beneše, velmi příhodnou hudbou Carla Natoli a perfektně se hodícími kostýmy Mariany Novotné. Jedná se o zelené šaty bez ramínek s dlouhou, širokou prostřiženou sukní, která při rychlejších pohybech létá kolem tanečnic a společně s jejich rozpuštěnými vlasy vytváří nádherné „rozevláté“ obrazy plné dynamiky a přitom křehkosti. Nezbývá než se těšit na další takto kompaktní díla.
Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.
Další recenze
Zdlouhavý Anděl Páně
(Hudební divadlo Karlín: Anděl Páně, 26.10.2023)
Překvapení i zklamání Plzně 2023
(17.9.2023)
Šaldova šňůra v zahřívacím kole
(22.6.2023)
Snová cesta do černého vigvamu
(Pomezí: Musí se žít, 5.12.2022)