Recenze

Nadpis trochu nesmyslný, že? Ale přece jenom pravdivý; brněnské Divadlo Radost má ve svém bohatém repertoáru díla pro děti i pro dospělé. Především se profiluje jako divadlo pro celou rodinu.

Marně bloudím internetem a pátrám po recenzích inscenací, které jsou určeny dětem. Je jich málo. Skoro se zdá, jako by divadla pro děti téměř neexistovala. Proč je to tak? Proč se o tom tak málo píše? Kdyby se recenzenti zamyslili nad budoucností českého divadla, muselo by všem dojít, že jenom z dětských diváků se rekrutují budoucí dospělí návštěvníci. Dnešní děti jsou přilepeny především k digitálním technologiím, od facebooku po stále dokonalejší počítačové hry se stále kvalitnějšími příběhy až po nepřeberné množství filmů všech žánrů, lehce dostupných na internetu. Proč by chodily do divadla? Vždyť i živý dialog mezi sebou nahrazují internetovými „kecálkami“.

Když se dnes nebudeme věnovat dětskému divákovi, tak zítra bude divadlo naplněno jednom několika milovníky tohoto žánru, jinak bude hlediště prázdné. To není zbytečné strašení. To je prostě fakt.

Brněnské divadlo RADOST je tady už od roku 1947. Vystřídalo se v něm hodně osobností, byly uváděny tituly klasického žánru, pro děti i pro dospělé, divadlo přežilo různé metamorfózy od své samostatné existence až po státem nařízené různé administrativní přesuny. V polovině devadesátých let se vedení divadla ujímá režisér Vlastimil Peška. Dramaturgie se orientuje na adaptace klasických pohádek, děl české i světové literatury a vlastní dramatickou tvorbu. Soubor se stává multižánrovým. Herectví, pohyb, zpěv i instrumentace, vše na jednom jevišti. Herci musí zvládnout širokou škálu výrazových prostředků. A tak jsme svědky inscenací od českých národních pohádek až po Brdečkovu komedii Limonádový Joe, Mozartovu Kouzelnou flétnu, nebo Exupéryho Malého prince. To všechno se povedlo také díky totální přestavbě celého divadelního prostoru, kde je dnes hlavní sál s kapacitou 22O míst, komorní prostor v přilehlém Muzeu loutek a na letní scéně v atriu divadla. Krásné moderní a účelně zařízené prostory a v nich díky dobré propagaci zaplněná hlediště.

Poslední premiérou v této divadelní sezoně byly Praštěné pohádky, které napsal a režíroval a scénickou hudbu vymyslel principál divadla, Vlastimil Peška. Podtitul prozrazuje, že to bude tak trochu recese: Z mýtů a povídaček, slavného indiánského kmene Čučudejů.

Tady je v bulletinu tolik zvláštních jmen, že to raději doslova opíšu: Pohádka první „je o tom, kterak macecha Wakýja malého Ahajúta a malou Šavenys do černého lesa vyhnala, a jak děti na zlého ducha Kadědanoku a jeho družku Kababinoku narazily a co z toho vzešlo“. Následující pohádka vypráví „o tom, kterak se nejšerednější indián Wahurka stal náčelníkem kmene Čučudejů a kterak ho z osidel smrti zachránila indiánská dívka Nataša.“ V obou případech jde o žertovné zpracování klasických pohádek O perníkové chaloupce a O Sněhurce.

Premiéra proběhla na letní scéně divadla, kde na malém kruhovém jevišťátku herci dováděli s expresivním nasazením. Vystoupení s opakovanými pseudo-indiánskými pokřiky a zpěvem, bubnování, strašením i komickými výstupy. Fungují tady divoké kostýmy i loutky, jednoduché rekvizity a všudypřítomný humor. Režisér použil různé a pestré gagy, kterými odlehčoval i ty nejstrašidelnější situace. Takže místo pláče v hledišti se stále ozývaly salvy smíchu. Děti vždy citlivě reagovaly na recesi, vždy ji rozpoznaly a upřímně se z humorných situací těšily. A dospělí diváci? Stali se dětmi. Úplně stejné reakce, potlesk a smích.

Představení mělo švih a spád. Na scéně se občas odehrávaly až surrealistické, možná přesněji dadaistické situace. Před přestávkou se například rozebírala klíčová situace příběhu, ve které se herci předháněli, kdo to převypráví co nejstručněji. Slzy a smích v hledišti. To byla reakce na jejich hezky praštěné předvádění.

Herecký ansámbl je velmi dobře disponován. Hraje s plným nasazením a je opravdu těžké jmenovat, čí výkon byl nejlepší. Snad se dá připomenout obrovitý Michal Sopuch jako zlý duch a taky šeredný indiánský náčelník, nebo hezounká Šavenis, v druhé pohádce Nataša, kterou hrála Kateřina Kociánová. Výborně pobavila indiánská macecha Dalibora Dufka, nebo indiánský tatínek Vladimira Řezáče. Ale tak bychom mohli jmenovat dál. Všech devět protagonistů této ztřeštěné inscenace hrají hbitě a především rozdávají správně načasovanou srandu od prvního výstupu po poslední.

To bylo pravé rodinné divadlo a zároveň divadlo, které umí přesvědčit o své potřebě.

Dost už chválení, teď snad jenom krátké zamyšlení: Schválně budu sledovat, kolik recenzí se o této premiéře objeví. Protože v Divadle Radost tvoří něco, co bude odměněno až v budoucnosti, doufejme že naplněnými sály velkých divadel. Rozesmáté děti a jejich rodiče při poslední premiéře na letní scéně Divadla Radost jsou optimistickým příslibem do budoucnosti.