Recenze

Cyrano pro 21. století - i tak by se dalo jednou větou charakterizovat nové, částečně zhudebněné zpracování slavné hry E. Rostanda, kterou upravil a převeršoval dramatik Pavel Kohout. Porovnávání „klasiky“ se současným pojetím ovšem není cílem této recenze.

„Jako ve snu si připadaly jeptišky z kláštera Barnabitek, když vešly...“ Jako ve snu si musí připadat i diváci, když jim stoupající opona odkryje úvodní, doslova „živý“ obraz inscenace. Scéna je zaplněna aktéry příběhu v nápaditě řešených kostýmech. Barevnému ladění dominují odstíny černé a červené, bílé a zlaté. Zdánlivě nesouvisející rekvizity v sobě nesou skrytý podtext i kontext. Celý prostor je maximálně využitý a vizuálně pohloubený a pojízdný světelný panel na ploše jeviště slouží k simulaci nástupů a odchodů. Hned na úvod se krátce představí hlavní aktéři a jejich role v milostném trojúhelníku. První píseň o krásách Gaskoně otvírá mysl romantickému příběhu.

Poměrně přímočarý vývoj děje je přerušován krátkými vstupy, v nichž se omílá téma smrti, fatální nešťastné lásky a posledního dopisu Roxaně. Přímočaře a zároveň romanticky působí také verše. Dočkáme se poetických archaismů („plesejme Gaskoňci“), moderních obratů („mademoiselle, Vám jistě nezůstaly skryty mé elitní a exkluzivní city...“) a zazní i pár vulgarizmů, které sem zdánlivě nepatří, ale nic naplat, jsme mezi kadety. V několika pasážích je čeština zpestřena francouzským přízvukem.

Jednotlivé obrazy jsou uváděny krátkým zpívaným vstupem, čímž se dostáváme k hudební složce. Živá rocková kapela (The End of Colours) je pro inscenaci zásadní a čtyři přítomní hudebníci fungují více či méně jako kompars (vtipné je nasazení bubeníka do role mnicha s verzí známého hereckého štěku „Paní, nesu Vám psaní.“). Kapelu doplňuje scénická hudba Dalibora Cidlinského a Ondřeje Ládka alias Xindla X, jehož hlavním úkolem bylo ovšem zhudebnění částí textu do formy písní. Dle mého soudu se mu povedlo vytvořit převážně chytlavé, „krylovské“, baladické melodie, na některé se naopak téměř rapuje. Jiným zase dodává rockový sound kapely protestní nádech (Gaskoňští kadeti, Já chci být Cyrano). Pěvecky zdánlivě jednoduché party (absence výšek) zase tak jednoduché nejsou. Všichni zpívající aktéři je ale bravurně zvládají.

Cyrano Martina Stropnického je zralý, charismatický muž donkichotského zjevu, svérázný i rozervaný, nicméně o nevzhlednosti a obludném nose nemůže být řeč. Náplast, jíž má nos během první půle přelepený, jakoby poukazovala na jeho „Achillovu patu“, do krve obnažené místo po stránce fyzické i emocionální. Cyrano je ale hlavně nenapravitelným rebelem s duší rytíře a zároveň citově křehkým, inteligentním básníkem. Kombinace obojího často koliduje s vnějším světem, kde řeší psychickou sebeobranu přehnaným fanfarónstvím.

Jeho sestřenice a tajná láska, precioska Roxana (Dagmar Havlová-Veškrnová), je též zralou ženou v nejlepším slova smyslu. Ze všech nápadníků si nakonec volí poněkud nelogicky pohledného mladíčka z venkova, snad kvůli jeho na pohled patrné náruživosti. Bohužel, je to právě Cyranova básnická duše, „propůjčená“ mladému Kristiánovi, která ji nakonec definitivně vžene do věkově nerovného manželství. Cyrano tak přichází o naději v podstatě vlastní vinou a nesmělostí.

Kristián (Martin Kraus) je mladý, hezký, roztomilý, zamilovaný a v konverzaci zoufale neobratný. Ze slov má respekt a zároveň jimi pohrdá. Díky zdravému sedláckému rozumu si ale v klíčovém okamžiku pravdy uvědomí tragickou zrůdnost milostného trojúhelníku a jde bez váhání na smrt.

Hybatelem děje je v podstatě z titulu své moci maršálek, hrabě De Guiche (Pavel Batěk), který by z Roxany rád udělal svou milenku. Dokáže ocenit Cyranův talent, ale moc a ješitnost se v něm pere s vrozenou úctou k lidským hodnotám a schopností střízlivého úsudku. Ostatně ješitnost je vůbec skrytým problémem hlavních postav příběhu a jejich jednání.

Za zmínku stojí maršálkova „stráž“ a současně chráněnec, herec Montfleury (Daniel Bambas), v jedné z nepřehlédnutelných menších rolí jako typický záporný charakter s dokonalým výrazem v každém gestu. Moment, kdy se zakousne do květu růže od Roxany, je vrcholem cynismu.

Z dalších postav jmenujme gentlemanského kapitána gaskoňských kadetů Castela-Jalouxe (Ladislav Frej), snílka a paštičkáře Raguenau (Václav Vydra) či Cyranova nejbližšího přítele Le Breta (Jan Šťastný). V roli Dueni, elegantní smrti a nechápavé matky představené, na sebe zaslouženě strhává pozornost Veronika Žilková. Skvělý je sehraný sbor gaskoňských kadetů.

K přednostem inscenace lze určitě počítat výtvarné řešení, dobré načasování některých efektů, narážek či výrazů a detailní propracovanost, kdy všechno je v pohybu a všechno tvoří barvitý celek. Každá postava je individualita a hraje svůj osobní příběh v příběhu. K silným momentům patří sborové scény s písněmi kadetů či scéna z vojenského ležení, ve které Cyrano s kytarou přezpívává poslední dopis pro Roxanu a Le Bret do toho vstupuje svým partem s výstižným mottem: „Taková bída, bída, když hezká tvář je víc než myšlenky a činy, když mistr slov jen ze tmy napovídá a pro potlesk si chodí jiný...“ Nejvíce emotivní i v tomto cyranovském příběhu je závěr, kdy umírající Cyrano „čte“ nahlas svůj dopis a Kristiánův duch se z balkonu loučí s Roxanou, protože ví, že místo v jejím srdci a mysli přebírá někdo jiný. Roxana ve chvíli prozření ještě stihne vyznat Cyranovi lásku adresným „miluji TĚ“.

Vytknout by se daly místy nadmíru depresivní ladění či jisté zpomalení a drobné nelogičnosti v závěru první poloviny představení. Celkově bych však cyranovský postmuzikál nazvala poctivým, romantickým divadelním kusem s „vůní šminek“ – ve vší úctě. Je v něm čest, láska, přátelství, rytířskost, síla daného slova, příjemné melodie. Nese jasný rukopis režiséra Vladimíra Morávka. Neváhala bych vzít do divadla starší děti, pro které je tato forma jistě přijatelnější než klasický Rostandův Cyrano. Možná jim ten muzikálový otevře vrátka ke klasice a jednou si na ni zajdou taky.

Poslání? Je třeba ctít jisté morální hodnoty, ale také znát a ctít hodnotu vlastní. Nebát se vyjádřit své city bez ohledu na možný neúspěch. Žít především svůj život.