Recenze

Divadlo Minor již několik let pracuje s ideou tzv. „rodinného divadla“, kde se baví všichni – děti i dospělí bez rozdílu věku. Tento sympatický záměr naplňuje i nejnovější inscenace divadla Minor Popelka. Tři autorky – spisovatelka Jitka Ondrášková, dramaturgyně Petra Zámečníková a režisérka Apolena Vynohradnyková upravily Popelku k obrazu svému, ale základní dějová linie zůstala zachována. Po filmu Tři oříšky pro Popelku je tu další emancipovaná Popelka, která se nebojí vzít osud do svých rukou, byť s pomocí tatínka a nehmotné maminky. Na filmovou Popelku také odkazuje ústřední melodie, která zazní při prvním setkání Prince a Popelky. Popelka divadla Minor má podtitul cukrovaná komedie ve verších, a cukroví, dortů, veršů a občas trochu přeslazeného kýče si užijeme do sytosti.

Autorky děj přenesly ze statku do cukrárny, jinak vše ostatní, známé z ostatních verzí Popelek, zůstalo: ples na zámku, zapomenutý střevíček a především hlavní Popelčin atribut – tři oříšky. Holoubci se v inscenaci vyskytují pouze jako upomínka na tradiční verze Popelky. Hrách nepřebírají, ani jinak Popelce nepomáhají, pouze ve svých stylizovaných kostýmech pomáhají vytvářet romantickou a dojemnou atmosféru.

Jeviště je členěno do tří rovin, přímo na jevišti je „podzámčí“, cukrárna a cukrárenská dílna Popelčiny rodiny. Na vyvýšeném patře se odehrávají scény na zámku, které se většinou rozšíří i dolů na jeviště. U pravého portálu je Popelčin pokojík s obrazem zesnulé nebožky Maminky (Lenka Volfová). Rám obrazu je značně kýčovitě ozdobený cukrovou polevou. Pozadí obrazu za postavou Maminky v neutrálních bílých šatech je zelené. Kostýmy ostatních postav balancují na hraně kýče. Kombinují se syté barvy jako oranžová, fialová a vínová. Až v působivém muzikálovém finále je většina hrdinů oblečena ve střízlivých tónech šedé.

Děj začíná ráno po Popelčiných šestnáctých narozeninách. Paní v bílých šatech se závojem a cukrářskou čelenkou (Maminka) nakrmí holoubky, položí tři pistáciové oříšky na polštář vedle Popelčiny hlavy (Kristýna Jevičová) a usedne do svého obrazu. Nejen oblečením a útočištěm, ale i akčností připomíná Maminka paní Perchtu z filmu Bílá paní. Na hlavě Maminka nemá kuželový čepec, ale cukrárenskou čelenku. Lenka Volfová za celou inscenaci nepromluví ani slovo, avšak výraznou gestikulací i mimikou vždy řekne, co potřebuje. Je jednou z hlavních hybatelek děje a nejvýraznější postavou.

Po probuzení najde Popelka své tři oříšky, a nastoupí do práce v cukrárně, kde vládne rázná Hospodyně (Vlasta Špicnerová) a překáží Popelčina sestra Květa (Kateřina Tichá), podnikavé děvče, které ví, co chce a ví, jak toho dosáhnout. Kvůli svým plánům nemá čas pracovat v cukrárenské dílně, a tak veškerou práci musí zastat Popelka. V této verzi Popelky chybí archetypální konflikt Popelky se zlou macechou a škodolibou nevlastní sestrou (sestrami). Květa je vlastní sestra Popelky, a jejich škádlení nepřesahuje běžný rámec sourozeneckého soupeření. Ani Hospodyně na Popelku nijak zaujatě nesyčí. Navíc Tatínek nejen že ví, že Květa Popelku neustále provokuje a kazí jí práci, ale nebojí se Popelky zastat. Tatínek (Petr Reif) je vůbec dost aktivní, byť je upoután na pojízdné křeslo. Motiv imobilního Tatínka však není vysvětlen.

Na zámku se zatím chystají oslavy osmnáctých narozenin Prince (Petr Vaněk). Princ se vzpouzí, ale státnickým povinnostem neuteče. Králův rádce jde objednat do cukrárny dort a při té příležitosti se Květa pozve na ples, i s Hospodyní a dvěmi stálými zákaznicemi (Ilona Semrádová, Kateřina Tschornová). Na Popelku se pochopitelně zapomene, v duchu tradice. Ples začne, ale bez Prince, kterému se na chvíli podaří utéci do zahrady, kde se poprvé setká s Popelkou. Okamžitě mezi nimi přeskočí jiskra. Scéna setkání je pohybová, taneční, mnoho slov se nenamluví. Pro zdůraznění okamžiku z reproduktoru zazní melodie písně „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš“. A když Popelka spustí svou výřečnost, Princ jí okamžitě zarazí. Popelka dá Princi jeden oříšek, druhý spolu rozlousknou s přáním opět se setkat.

Na plese se zatím průbojná Květa baví s Rádcem (Petr Stach). Z jejich dialogu vyplývá, že oni by se k sobě svými lišáckými povahami velmi hodili. Květa má ovšem namířeno výše. Princ je v zahradě nalezen a přiveden na ples, kde se ho Květa ihned ujme. Popelka líčí Mamince, že je zamilovaná, a Maminka s pomocí Tatínka, který obětavě čte Popelce pohádku O Popelce, přiměje Popelku uvěřit, že je možné naše přání zrealizovat. Popelka běží do svého pokoje, rozlouskne oříšek a Maminka, sedící v obraze, jí podá zelené šaty.

Na dalším plese Květa obětavě tančí s Princem unylý dvorní tanec. Taneční stylizace vychází z motivů obřadních dvorních tanců dle nejvyšší dvorní etikety, choreografové ovšem vymysleli zcela originální figury, které šroubovaný protokol značně perziflují. V tom vstoupí do sálu neznámá kráska, a začne s probuzeným Princem okamžitě tančit v divokém rytmu. O půlnoci Popelka uteče, ale ví, že má nechat Princi střevíček, který si ostentativně zuje a praští s ním o podlahu. Princ se o střevíček vzorně přerazí a běží ho vyzkoušet ženám v cukrárně. Správce se snaží, aby Květa střevíček nazula, ale nedopadne to dobře. Opět zasáhne Tatínek, který Prince postrčí k Popelčině komůrce, tam však Popelka není, a tak Maminka musí z obrazu ukázat, že se Popelka ukrývá zapopelená v troubě. Princ Popelku pozná, a vypukne velké finále za zpěvů a tanců, které odkazuje na bombastické závěry muzikálů.

Inscenace je plná hudby Jana Matáska a písní, nejvíce však upoutají zdařilé choreografie již poměrně etablované autorské dvojice Marta Trpišovská – Michael Vodenka. Choreografie také významně posouvají děj. Autorky v upoutávce na inscenaci slibovaly, že příběh bude velmi dojímavý, a svému slibu dostály. V hledišti nezůstane jedno dámské oko suché. Inscenace Popelky se i přes své cukrované aranžmá drží odpradávna tradované dějové linky, tudíž lze předpokládat, že divadlo Minor získalo další divácky úspěšnou inscenaci.

Hodnocení: 60 %