Recenze

S klasickými divadelními tituly je to těžké: každý ví, co od nich očekávat, a každý má alespoň rámcovou představu o tom, oč v nich běží. Případní inscenátoři jsou tím vlastně už od počátku postaveni před otázku volby, zda vyjít vstříc očekávání publika, nebo se s těmito očekáváními razantně střetnout. V prvém případě přitom riskují nevoli kritiky, v druhém zas nepřízeň publika. Když plzeňská činohra přistoupila k nastudování Jiráskovy Lucerny, rozhodla se zjevně kráčet tou nejjednodušší cestou. Ani jednoduchá cesta však nemusí být zárukou toho, že člověk dojde k vytčenému cíli.

Jiráskova Lucerna se na plzeňském jevišti hrála již mnohokrát, naposledy v roce 1987. Tehdy byl režisérem inscenace Václav Beránek, současnou inscenaci s plzeňskými herci nastudoval režisér Jan Burian. Ve svém pojetí se zjevně pokusil zdůraznit pohádkové a mýtické prvky hry. Tomu ostatně napomáhá i pohádkově stylizovaná scéna Karla Glogra – domek jako z cukrkandlu, zámek jako z opravdové pohádky, dřevěná lávka přes potok, větve stromů naznačené barevnými pentlemi, které jakoby už sami o sobě připouštěly existenci vodníků, hejkalů a jiných strašidel. Proti takovému pojetí se jistě nedá nic namítat – otázkou pouze zůstává, zda v silách režiséra a ostatně i celého činoherního souboru nebylo pokusit se vykřesat z inscenace ještě něco navíc. Právě v tom je totiž hlavní nedostatek Burianovy Lucerny – že kromě líbivé podívané, malebně kašírovaných kulis, hezkých kostýmů a několika humorných výstupů vlastně nic převratného nenabízí.

Kamenem úrazu inscenace je především její nevyrovnanost. Někteří herci se vypořádali se svými party se ctí, jiní jakoby se naopak s inscenací zcela minuli. Do první skupiny je možné zařadit Martina Stránského, jehož Mlynář je kvintesencí mlčenlivé a pevné mužnosti, a také Andreu Černou, u jejíž Kněžny lze snad jako u jediné postavy vypozorovat v průběhu hry alespoň nějaký dramatický vývoj. Příjemně překvapuje také Tomáš Stolařík v nevelké ale důležité roli Dvořana. U této trojice je přitom dobré se alespoň na okamžik zastavit. Pokud se totiž v plzeňské inscenaci Lucerny vůbec skrývá nějaký hlubší dramatický náboj, pak se zřejmě nachází právě ve vzájemném vztahu těchto tří postav. Ostře načrtnutý dramatický trojúhelník Mlynář – Kněžna – Dvořan lze přiřadit k tomu lepšímu, s čím se vnímavější divák může v rámci inscenace setkat. Nic podstatného nelze vytýkat ani představitelům rolí šumařů Zimy, Sejtka a Kláska (Viktor Vrabec, Jakub Zindulka a Josef Nechutný), sekernické Kláskové (Jana Kubátová) a nesmělého učitelského mládence Zajíčka (Jan Maléř) – když už nic jiného, alespoň dodávají inscenaci komický náboj, který napomáhá jejímu celkovému odlehčení. Horší už je to s postavami Vrchního (Zdeněk Mucha) a Pana France (Michal Štrich), které jsou v lepším případě šablonami bez konkrétního obsahu (Štrich), v horším dokonce neforemnými karikaturami dobrými leda tak pro pobavení malých dětí (Mucha). A do této podivné skupiny je bohužel možné zařadit i postavu Haničky, která v podání Kristýny Hlaváčkové postrádá jakýkoli výraz. Po Shakespearově Julii je to pro Kristýnu Hlaváčkovou již druhá zmarněná příležitost – navíc podobnost Haničky s postavou Julie je v jejím pojetí až do očí bijící. Někde na pomezí mezi těmito krajními polohami potom zůstali představitelé obou vodníků, staršího Ivana (Pavel Pavlovský) a mladšího Michala (Zdeněk Rohlíček): nad zjevnou snahou o zdůraznění meditativní a mentorské povahy (Pavlovský) i jistými pokusy o komické oživení (Rohlíček) nakonec u obou převážila šablona typizovaného českého vodníka.

Nabízí se otázka, komu je vlastně plzeňská inscenace určena. V úvahu přitom přicházejí dvě skupiny diváků. Plzeňská Lucerna jistě neurazí nikoho, kdo je zvyklý na standardní pojetí klasické divadelní hry s pohádkovými prvky. Takový divák má přinejmenším jistotu, že se v inscenaci nesetká s ničím, co by od podobné hry předem neočekával. Druhou cílovou skupinu mohou tvořit rodiče s dětmi, jimž lze návštěvu tohoto divadelního představení rozhodně doporučit. Lucerna patří k české divadelní klasice a každý žák či student se s ní musí dříve nebo později ve škole setkat – proč tedy nevyužít příležitosti a nepřeměnit boj s povinnou školní četbou do podoby příjemně stráveného rodinného večera? Pokud plzeňský soubor chystal Jiráskovu Lucernu právě s tímto konkrétním zacílením, pak lze inscenaci hodnotit jako vcelku úspěšnou. Jestliže však u této inscenace předpokládal širší záběr, pak jej tato jednoduchá cesta rozhodně k cíli nedovedla. Protože ať už si o vodnících, hejkalech, vrtošivé vrchnosti a statečných mlynářích myslíme cokoliv, jedna věc je vcelku jistá – náročnějšímu divákovi nemá podobně zjednodušené pojetí v podstatě co nabídnout.