Recenze

Inscenovat dílo, které proslavila známá filmová verze je vždy tak trochu problém. Divák si ten film pamatuje, porovnává. Setkají se s tím realizátoři divadelní verze Valmonta stejně, jako Petrolejových lamp. Vždyť přece na film Juraja Herze, s nádhernými hereckými výkony Ivy Janžurové a Petra Čepka se jen tak nezapomíná. Jaké trumfy mají v rukách tvůrci divadelní inscenace? V podstatě mají jenom jedinou, ale významnou přednost: sázejí na živé divadlo. Na živého herce. A to je případ adaptace Petrolejových lamp v Národním divadle v Brně.

Román Jaroslava Havlíčka (1896-1943) pojednává o nehezké, ale citlivé a energií nabité Štěpánce, která se už léta nemůže vdát. (Když ženě táhne na třicítku, má mít už dávno rodinu, děti. Ano, taková byla představa na začátku 20. století.) Vezme si svého zadluženého, opileckého bratrance, protože si ji konečně někdo chce vzít a navrch získá zanedbaný statek, ve kterém strávila dětství. Ona, z bohaté rodiny přichází do nuzného prostředí. Brzy však zjistí, že jí její manžel Pavel štěstí nezajistí a že je navíc smrtelně nemocný, umírá na syfilis. Celý příběh směřuje k tragédii, i když se Štěpka nakonec stane po Pavlově smrti ženou jeho bratra, rozumného sedláka. Takže jí snad v budoucnu po bolestných zkušenostech čeká snad štěstí. Důsledně odpozorované postavy, jednání obyvatel městečka Jilemnice, drama - byť s dobrým koncem. To vše bylo předpokladem pro vynikající filmové zpracování, setkat se s tímto tématem je také lákadlem pro divadelníky. Jde v něm totiž o velmi zajímavé role...

Dramaturgem brněnské inscenace je Olga Šubrtová, režisérem ředitel ND Brno, Martin Glaser. Ten na srozumitelné a praktické scéně Pavla Boráka (točna několika zdí, jednoduché nábytkové doplňky) a ve vynikajících kostýmových kreacích Markéty Oslzlé–Sládečkové vytvořil působivou inscenaci. Spoléhaje na kvalitní herce použil režisér minimální výrazové prostředky. Žádná speciální kouzla, žádné režijní předvádění: „podívejte se, co umím“. Režisér sloužil příběhu, díky citlivým hercům vypověděl pravdivě o době, o společenstvu lidí v maloměstském prostředí, o střetu zájmů, citů, o střetu majetku, o lásce i nelásce.

Martin Siničák a Martin Sláma hráli své věrohodné postavy s pozorností na každý detail. Pravda, Siničákův Pavel měl větší příležitost rozvinout svou roli, od lehkovážného důstojníka bonvivána až po syfilidou postiženého paranoika. Otcové, ten Štěpánky (Zdeněk Dvořák) i otec bratů (Vladimír Krátký), dokázali s minimalistickou přesností prožít své starosti o potomky. (Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.) Všechny další postavy příběhu byly věrohodné, ovšem největší prostor, náležitě využitý, měla Hana Tomáš Briešťanská v postavě Štěpky. Když její herectví porovnáme s filmovou Štěpou Ivy Janžurové, najednou zjistíme, že jednak svým fyzičnem, ale také výrazovým herectvím je ta brněnská Štpánka věrohodnější. V jejím jednání se mísí fyzická síla a duševní bezradností. Energie a smutek. Vrozené vůdcovství a plachost. Je to nádherně komponovaná postava, promyšleně realizována.

Petrolejové pampy se v Brně povedly. Všichni prokázali vysokou profesionalitu, která se nakonec od umělců Národního divadla v Brně očekává. Mahenova činohra má v repertoáru další titul, při kterém se o návštěvnost nemusí bát. Dramatizace románu Jaroslava Havlíčka uspokojí i toho nejnáročnějšího diváka.