Recenze

Mezinárodní divadelní demokratický kabinet SECONDHAND WOMEN založila v roce 2003 pětice nezávislých performerek z ČR, Islandu a Dánska – Petra Moře Lustigová, Daniela Voráčková, Halka Třešňáková, Stefania Thors a Helene Kvint. Secondhand Women je soubor ryze dámský, ale jejich vztah k mužům je vřelý.

Jejich první dvě inscenace, Mezzo a Už muž!, se mi velmi líbily, možná i proto, že jsem na tom věkově stejně jako performerky. Byla jsem velmi zvědavá na jejich třetí kus. První dvě inscenace, plné veselí a optimismu, se snažily dojmout pseudoproblémy kolem 30. narozenin. Nyní jakoby performerky zjistily, že končí sranda. Aktérky s názvem inscenace stále polemizují, nevíme, jestli jim jde opravdu tvrdě o prachy, či jsou finančně zajištěné manžely a milenci (nejlépe obojím), nebo jsou to volnomyšlenkářské ženy, které po vzoru hippies o peníze nestojí.

Inscenace má tři části. První část předvádí seriózně dámy velkého byznysu, všechny oděné do šedých kalhotových kostýmů s kravatou. Dámy od řečnických pultíků důstojně prezentují své jednotlivé projekty. Postupně vychází najevo, že všechny mají hluboko do kapsy a zoufale shánějí práci nebo aspoň peníze. Seriozním oblekům s kravatou chybí košile, kravaty jsou uvázány přímo na krk. Je to známka toho, že si „házejí kravatu“, či se snad neumějí do světa byznysu obléknout, nebo nám chtějí dát najevo, že jsou bohémské umělkyně, které se nehodlají svazovat žádnými konvencemi? Snahu o seriozní prezentaci narušuje Halka Třešňáková, která se chová zbrkle a nedistingovaně.

Při úvodní „byznyswomenské“ prezentaci nás Islanďanka Stefi Thors, jejíž vlast stojí právě v tuto chvíli před krachem (listopad 2008), dojímá žádostí o peníze na své léčení. Svoji úpěnlivou žádost začne promítat na displej i-phonu. Daniela Voráčková to komentuje slovy: „kdybychom neměly Stefi, ani nevíme, co je i-phone“. Dámy zjistí, že seriózní prezentací peníze pro svoji obživu nezískají a rozhodnou se jít krást. Zpět na jeviště se vrátí s věcmi z lupu a s maskami, kterými se maskovaly při akci. Jako masku dámy vymyslely punčocháče. Nikoliv však tradiční jednu punčochu navlečenou na hlavu, to by bylo příliš konvenční. Na každou ruku si navlékly jednu nohavici punčochových kalhot, a vrchní část si daly na hlavu. Změnily se tak k nepoznání.

Prostřední část inscenace předvádí jeden ze ženských snů, který ad absurdum dovedl film „Stepfordské paničky“, totiž bezstarostné chození v pěkných šatičkách a parukách, péči o domácnost a rozhovory s přítelkyněmi. A hlavně zasypávání penězi, papírovými i kovovými. Dámy se opět promění k nepoznání pomocí paruk na jeviště nakráčejí v drahém spodním prádélku, jehož horní část si musí vycpat. Až na Halku Třešňákovou, ta si nic vycpávat nemusí, nemá se zač stydět. V poklidné idylce dámy vysávají prach a leští nábytek. Až vše vyleští, zapálí si penězi cigarety a ze zbylých papírových peněz si udělají ohníček. Až na Halku, která se snaží získat co nejvíce mincí tím, že si na ně sedne, a s těmi, co se přichytí na kůži sedací části těla, uteče do šatny. V této části performance bohužel začíná ztrácet na tempu, ale pro vyjádření nálady nicnedělání a sladkého života mi ztráta tempa připadá vlastně adekvátní.

Třetí část je natolik realistická, že jsem chvílemi nevěděla, zda sedím v hledišti nebo s peformerkami v šatně při vyúčtování akce a dělení zisku. (Koneckonců, s Halkou Třešňákovou jsem se seznámila tak, že jsem jí kdysi kdesi vyplácela honorář za představení.) Vypadalo to, že představení už skončilo a že se diváci účastní zákulisního jednání, kam už by neměli mít přístup, aby si nezkazili iluze o divadle. „Šéfkou“ dění je Daniela Voráčková, která na stůl vyloží všechny prachy, řádně spočítané a rozdělené do hromádek. Ostatní účinkující otráveně a unaveně čekají, s jakou částkou si na ně šéfka vzpomene. Opět to neplatí pro Halku, která si poučeně a samostatně odebírá peníze ze stolu za zády šéfky, a se získanými bankovkami odbíhá do šatny. Daniela Voráčková ji vždy napomene, aby jí peníze nebrala, a nerušila jí tak kruhy, ale Halka nedbá...

Daniela Voráčková spočítá, že peněz je málo, a rozhodne se je získat teroristickou akcí. A tak performerky-teroristky učiní z publika rukojmí, a dají najevo, že nikoho nepustí domů, dokud ho příbuzní nevykoupí. Těhotná Helene Kvint si pro výstrahu sedne ke východu s dvěmi plastovými samopaly (mají červená blikátka). Tento závěr vyznívá rozpačitě a diváci po chvíli vysvobodí sebe i performerky tím, že po kapsách najdou nějaký ten peníz a začnou se trousit na divadelní bar.