Recenze

„Chtěl jsem být originální, nevytvořil jsem ani jednoho zlosyna, ani jednoho anděla (i když jsem se nevyvaroval šašků), nikoho jsem neobvinil, nikoho neospravedlňoval...“ (A. P. Čechov)
Uvedený citát je více než výmluvnou charakteristikou Čechovova Ivanova, hry, která po svém jevištním debutu v roce 1887 zmátla kritiku. Nečitelnost hlavní postavy vedla autora k opakovaným úpravám.

Ivanov v podání Národního divadla moravskoslezského s podtitulem "Komedie o muži, který si to musí nechat projít hlavou" v režii Štěpána Pácla si v říjnu odbyl pražskou premiéru na Nové scéně ND. Toto nejnovější zpracování prošlo promyšleným dramaturgickým zásahem Marka Pivovara a díky němu získalo na přímočarosti. Ivanov se stal aktuálním obrazem člověka, unaveného jak vlastním životním stylem, tak moderní společností, ve které je nucen přežívat.

Nebýt dramaturgického a režijního posunu, viděli bychom zřejmě Ivanova jako dobového oblomovského hrdinu postiženého chandrou a s ní souvisejícími záchvěvy lhostejnosti. Lhostejnost současného Ivanova (Tomáše Jirmana) si ale nezadá s příznaky stupňující se deprese z životních nároků dnešní doby (dluhy, tíha odpovědnosti za majetek a blaho blízkých, boj s lidskou malostí, prohnaností, hloupostí). V tomto kontextu nazývá svůj stav zcela správně nemocí. Zmítá se na hranici syndromu vyhoření, typického pro člena západní společnosti, kde je úspěch založen na výkonu. Přitom mu nechybí chvíle nadhledu, kdy své pocity považuje za malicherné a tváří v tvář skutečné podstatě života za směšné. Směšným paradoxem se stává i jeho vnitřně zakořeněná snaha nepřestat o své okolí pečovat, ačkoliv mu vše vadne pod rukama, a také nemožnost ze začarovaného kruhu vystoupit - jakmile se nechá strhnout Sášinou jiskrou, je přistižen na smrt nemocnou manželkou. Většinou ale zůstává odevzdaný proudu událostí a emoce vyjadřuje bez emocí. Vzhledem připomíná pětatřicetiletý Ivanov unaveného manažera za zenitem a vypadá dokonce starší než jeho strýc.

Oproti autorově původní představě posunuli tvůrci věkovou hranici některých postav tak, aby odpovídala jejich vnitřnímu rozpoložení, případně aby podtrhovala text. Typický prvek režijní práce Štěpána Pácla, totiž doprovod mluveného slova konkrétním obrazem, se zde tedy uplatňuje už v obsazení rolí. Ostaršený Ivanov se pocitově nachází na konci života, ale jeho dětinský strýc, hrabě Šabelskij, si chce života znovu užívat, začíná "zlobit" a vypadá mladistvěji než jeho synovec. Údajná "stará vykopávka" a dvojnásobná vdova, dohazovačka Avdoťa (Marie Logojdová), se v reálu jeví jako vitální žena s hladkou tváří, zralá na další sňatek. Naopak, dle Čechova původně mladá vdova Babakinová byla ostaršena a diblíkovské chování „cukrové vaty“ podtrhuje ve spojení s původním textem hry komičnost mnoha situací.

Pražská premiéra odpovídala svou formou tragikomedii, byť se na hrdinovo utrpení dá nazírat i z nadhledu. Má na krku nemocnou ženu, jakousi němou výčitku, která kudy chodí, tudy trousí papírové kapesníky a snaží se "rozehrát" svého manžela stejně jako své violoncello (obojí se stejně mizerným výsledkem). Na jinou strunu hraje její lékař, doktor Lvov, rádoby moralista, jehož odsudky Ivanov odevzdaně přijímá a ani se u něj nesnaží najít pochopení pro svou vlastní nemoc. Správce Míša Borkin, vykutálenec s dvousečným selským rozumem, Čechovův "šašek", působí potíže i ostudu a ve chvíli, kdy ho Ivanov s maximální vážností plísní, se klidně usadí s cigaretou v meditační poloze a zůstává výsměšně nad věcí jako buddhistický mnich.

Společnost, která se schází u Lebeděvových, si o Ivanovovi vypráví nechutné lži v podstatě jen proto, aby řeč nestála, čímž připomíná konzumenty současného bulváru. Lebeděv s ním v jistém směru soucítí, nedokáže se však postavit obecnému obrazu o Ivanovově ničemnosti, a tak mu alespoň nabízí vlastní tajné finanční úspory s prosbou, aby jimi splatil dluh jeho manželce, která drží kasu. Když se Ivanov svěřuje violoncellu své zemřelé choti jako zpovědnici, zdá se, že stejně jako za Annina života mluví "do dřeva". A ze Sáši, příslibu světlé budoucnosti, se vyklube další žena-spasitelka, odsouzená stát se Ivanovovou příští živoucí němou výčitkou. Ale i přes všechny komické paradoxy připomíná bezmocný deprimovaný Ivanov spíše tragickou postavu.

K čistě komediální poloze odkazuje celá řada narážek a scénických i slovních vtipů. Sestřelený racek a nekvalitní višňový sad, kníže, podtrhující svůj společenský status golfovou holí, trapný dárek od bohaté Babakinové k Sášiným narozeninám zabalený v igelitce, lahve od vodky místo žárovek, odpadní kanál, ve kterém končí vodka i mléko, pohyb po šikmé ploše scény, papírové šaty nevěsty bez věna, svatební déšť, přinášející namísto štěstí nepříjemné pravdy, atd. Hlavními, divácky nejvděčnějšími trumfy, jsou oslava u Lebeděvových a herecký koncert opilců Borkina, Šabelského a Lebeděva s rebelskými přípitky "najust".

V kontrastu k záměrně netečenému Ivanovovi stojí dobře modelované charaktery ostatních aktérů příběhu ve výborném hereckém provedení. Nepříjemně vtíravý, malý ruský člověk Michail Borkin Jiřího Sedláčka plní funkci lidového baviče a podnikavého koumáka, z jehož bezskrupulózních nápadů rozbolí slušné lidi hlava.

Jan Fišar v roli Lebeděva představuje muže tak trochu pod pantoflem, neschopného prosazovat ve společnosti důrazněji vlastní názor, ač si Ivanova ve skrytu duše nepřestává vážit a dlouho tiše věří v jeho obrození. Lebeděvová (Anna Cónová) si v úloze typické držgrešle nezadá s Babakinovou Alexandry Gasnárkové, která mimo to tvoří, za podpory ostatních, bezvadnou figurku přestárlé nevěsty.

Veronika Lazorčáková dává své Sáše podobu mladé čisté duše a zapálené intelektuálky plné energie - typické přitažlivé síly, jež si tak snadno získává životem unavené starší muže. Pozdější smývání masky vlastní umanutosti se stává aktem stejně přesně podaného odmítaného prozření.

Do mozaiky Ivanovových trápení patří i tichá naléhavost a pozdější rozhořčení jeho ženy Anny (Lada Bělašková), strýc Šabelskij (František Večeřa), laškující s možností zaprodat se místní společnosti, „upřímný“ doktor Lvov (Petr Houska), a další postavy. Všechny jsou svým okolím nějak formovány a zároveň je ovlivňují.

Na celkové atmosféře inscenace se významně podílí řešení scény. Za skomírající předzahrádkou umístěnou na forbíně se zvedá šikmá plocha, v úpatí sedí na každé straně jedna akordeonistka. Divák získává dojem, že pozoruje děj ze zahrady před vchodem do domu hlídaného dvěma sochami. Šikmá plocha se stává aktivním prvkem pro čím dál tím obtížnější hledání rovnováhy, pády i krkolomné snahy o vzestup jednotlivých postav. Hudba Jakuba Kudláče na patřičnou ruskou notu kolovrátkový trend ještě umocňuje.

Páclova inscenace podtrhuje Čechovovu genialitu a předkládá divákovi společensky aktuální obraz. Nechte si ho projít hlavou.