Recenze

Přestože poslední verze Shawova Pygmaliónu měla v Národním divadle derniéru teprve před jedenácti lety, vedení divadla rozhodlo, že nechá na jevišti Stavovského divadla opět ožít postavy příběhu o „polidšťování“ dívky z periferie, které je cizí elegantní vystupování a správná spisovná mluva. Její převýchovy se zhostí profesor Higgins, jenž je považován za kapacitu v oboru fonetiky a který uzavře se svým kolegou a přítelem sázku, že Lízu do půl roku představí ve společnosti jako dámu.

Režie se ujal sám šéf činohry Michal Dočekal, který měl původně v daném termínu nastudovat inscenace Ibsenovy Nory a její „volné pokračování“ v podobě hry laureátky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové. Jelikož autorka neposkytla práva k uvedení, byl vybrán titul, v němž by mohl mimo jiné potvrdit svoji úžasnou hereckou kondici Boris Rösner. Ten však dlouhodobě onemocněl, jedna z ústředních rolí byla přeobsazena (Rösner by však měl do inscenace v průběhu repríz vstoupit) a premiéra se posunula na začátek nové sezóny.

Hru se tedy podařilo přece jen uvést, a tak mohli před diváky předstoupit Petra Špalková jako Líza Doolittlová a nový člen souboru Igor Bareš v roli profesora Higginse. Michal Dočekal příběh nepřesunul do jiné doby, rozhodl se pro klasické nastudování titulu, v čemž mu skvěle sekundovali scénograf David Marek a kostýmní výtvarnice Zuzana Krejzková. Zvlášť kostýmy podtrhovaly komičnost určitých scén a zdůrazňovaly charakterové vlastnosti jednotlivých postav (to bylo nejvíce patrné na rodině Hillových – např. Jitka Smutná zahrála paní Hillovou výtečně, ale k oné „informacechtivosti“ čili zvědavosti a hlouposti byl Zuzanou Krejzkovou použit nadmíru přesně padnoucí kostým, který její jednání značně zvýraznil). Společně se suverénními výstupy Aloise Švehlíka jako starého Doolittla byla závěrečná scéna první části tou nejzdařilejší z celého představení. Ve chvíli, kdy se Líza setkala s distingovanou paní Higginsovou (herecky sebejistou Vlastou Chramostovou) a s maloměšťáky Hillovými, se rozpoutala přestřelka vtipných dialogů, které všichni zúčastnění dovedli vygradovat (v této souvislosti je zapotřebí jmenovat disciplinované a propracované výkony Hany Igondy Ševčíkové a Petra Motlocha v rolích sourozenců Hillových).

Po zhlédnutí první části (vyjma rozpačitého úvodu) jsem nabyl dojem, že vznikl vkusný a zábavně živý „kousek“, který by mohl být ozdobou repertoáru Národního divadla. Jenže jak se říká: „Nechval dne před večerem…“ Vstupem do druhé části se všechny popisované klady zminimalizovaly a představení ztratilo tempo. Už od počátku byly nejproblematičtějšími momenty scény, které ležely ryze na představitelích dvou hlavních rolí – Petře Špalkové a Igoru Barešovi. Špalková zpočátku přeháněla svoji periferní mluvu (zde méně by bylo více), až posléze, kdy se učila správné výslovnosti, si byla již jistější a celkově jí toto „stadium“ proměny vyhovovalo nejvíce. Ve chvíli naprostého „polidštění“ však, bohužel, nebyla věrohodná vůbec.

Velkým problémem byl pro mne výkon Igora Bareše. Výborný herec, kterého známe nejen z prvotřídních inscenací Divadla U stolu, se rolí Higginse představil divákům Národního divadla poprvé. Snad byl jeho výkon poznamenán pozdějším vstupem do inscenace či krátkou dobou zkoušení role... Jeho Higgins byl naprosto nevýrazný. Pravým opakem mu byl Vladislav Beneš, jenž ztvárňoval plukovníka Pickeringa s přesnou dávkou cudnosti, gentlemanství, ale též se špetkou vypočítavosti. V poměru těchto dvou výkonů se pak jen zbývá divit, proč Lízu nezaujal více právě plukovník Pickering...

Inscenaci by také prospělo, kdyby byla více používána hudební složka k podbarvení některých dialogů či scén (odchod starého Doolittla po prvním výstupu si o to doslova říká). Režisér Michal Dočekal se rozhodl Pygmalión zpracovat pietně (s výjimkou několika malých připsaných a vtipných bonmotů), což bylo pro nastudování osudné. V tomto tvaru by hře prospělo více razantních škrtů (důkazem toho byl nekonečný závěrečný dialog Lízy s Higginsem), aby tak divák neodcházel z divadla s konstatováním, že přestože se mu představení líbilo, nemohl se díky zdlouhavosti finálních obrazů ubránit myšlenkám na brzký konec...

Hodnocení: 50 %