Recenze

Ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša patří u našich německých sousedů k respektovaným divadelníkům, a tak je brněnská scéna průkopníkem v uvádění muzikálů německých autorů v českém prostředí. Občas je v Brně nějaký německý muzikál uveden ve světové premiéře (třeba loni Ostrov pokladů) a poté se přestěhuje do rodné země, jindy je tomu naopak. Takový osud měla poslední premiéra této divadelní sezony na Hudební scéně – fantasy muzikál Prodaný smích. Nejprve byl v roce 2013 uveden ve Státním divadle v Darmstadtu v režii Stanislava Moši, v Brně ho pak nyní připravil Petr Gazdík.

Muzikálové domy s oblibou využívají literárních námětů a Prodaný smích není výjimkou. Je totiž založen na dětské knížce Jamese Krüsse o Timmu Thalerovi. Timm je malý chlapec, který prodal svůj smích za to, že dokáže vyhrát každou sázku. V knížce pak Timm vyráží na cestu kolem světa, aby svůj smích získal zpět.

Do přepisu dětské knížky se pustil známý německý spisovatel Markus Heitz (jeho fantasy sága Trpaslíci je evropským bestsellerem) a původní titul výrazně zaktualizoval. Základem zůstává fantaskní příběh s faustovskými motivy, ale Heitz projevuje velkou snahu říci také něco o naší současnosti. Prostředí kasina se tak stává semeništěm hříchu, tematizovány jsou dluhy a nevýhodné půjčky jako počátek lidského pádu. Zasedání správní rady nadnárodní korporace je pojato jako schůze pekelných posluhovačů, Heitz se trefuje třeba i do současné módy biopotravin a ironicky komentuje konzumní realitu dnešních dní. Občas to může vyznít trochu prvoplánově, ale jinak muzikálu přesazení do dnešní doby spíše pomáhá. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že Prodaný smích není klasickým dětským muzikálem. I když má příběh pohádkový základ, reálie jsou vyloženě nepohádkové.

Základem každého muzikálu je hudba a ta v Prodaném smíchu se celkem povedla. Je to směs popových a rockových melodií mixnutých rapem. Myslím, že závěrečná píseň Je krásné vidět tě zase se smát patří k těm úderným a lehce zapamatovatelným melodiím. Hudební nastudování nepřehlušuje zpěváky a i sborům je tentokrát dobře rozumět, snad jen rapové sekvence nezněly úplně nejjistěji a byl slyšet drobný nesoulad mezi interprety a orchestrem. Bohužel přebásnění písní se tentokrát příliš nepovedlo. Songy jsou sice obsahově bohaté, ale dost kostrbaté, zalykají se velkým počtem slov.

Zajímavá je scéna Christopha Weyerse, který se rozhodl kulisy pojmout ve stylu známé stavebnice Merkur. Symbolizuje to svět dětství a fantazie, který Timm ztrácí spolu se svým smíchem. Naproti tomu kasino je vyvedeno hodně realisticky, rulety a karetní stoly obklopuje množství televizních obrazovek, vsadit tady můžete skutečně na všechno, cena je ale hodně vysoká.

Jan Brožek má v úloze Timma Thalera trochu slabší začátek, ale po prvních dvou písních počáteční nejistota mizí a herec spolehlivě zpívá i hraje. Barbora Remišová vytváří Timmovu kamarádku Marii jako sympatickou, trochu hyperaktivní dívku. Režisér jí nedává vydechnout, Marie neustále odněkud někam běhá, téměř se nezastaví.

Démonického pokušitele barona Tretsche ztvárnil Martin Havelka, který je zasloužilým představitelem ďábelských rolí – stačí jen vzpomenout na muzikál Čarodějky z Eastwicku nebo na rodinný seriál Přízraky mezi námi. Herecky mu tato poloha sedí, po pěvecké stránce se u Havelky najdou rezervy, lze očekávat, že alternující Petr Gazdík bude při zpěvu jistější.

Herecky i pěvecky nejzajímavější je tentokrát ovšem Viktória Matušovová v roli Lilith. Její znělý hlas ční výrazně nad všemi ostatními a „duet“ jejích dvou osobností Lilith a Saskie dává vzpomenout na podobně koncipovanou píseň z muzikálu Jekyll a Hyde.

Prodaný smích je lehce nadprůměrným muzikálem, jehož zařazení do dramaturgického plánu letošní sezony se jeví jako poněkud sporné. Dějově se totiž hodně podobá jukebox muzikálu Johnny Blue, který měl na Hudební scéně premiéru loni na jaře. Prodaný smích má sice lepší libreto, ale zase kostrbatější texty písní.