Recenze

Režisérka Hana Burešová pokračuje v oprašování zapadlých textů a také ve zkoušení mantinelů současného činoherního divadla. Tentokrát se ovšem z domovské scény Divadla v Dlouhé přesunula o pár desítek metrů dál do Stavovského divadla. V centru jejího zájmu se nyní ocitl v České republice v podstatě nehraný Molièrův text Pán z Prasečkova. Ve své době byla tato hra uváděna v žánru komedie-balet a u dvora se setkala se značným ohlasem.

Příběh je jednoduchý – mladý milenecký pár Erast a Julie se právě dostal do složité situace. Juliin otec chce svou dceru provdat za movitého venkovského šlechtice z Limoges. Erast se tomu snaží zabránit s pomocí svých kumpánů, profesionálních intrikánů Neriny a Sbriganiho. A tak nebohého venkovana čeká po příjezdu do Paříže jedna prekérní situace za druhou. Cíl je jediný: aby se pán z Prasečkova vrátil tam, odkud přišel, a mladým milencům tak nic nebránilo ve štěstí.

Příběh připomínající italskou commedii dell´arte se naneštěstí vyznačuje (i na poměry frašky) jen velmi slabým dramatickým obloukem. Ihned po příjezdu pána z Prasečkova se pouze směřuje od jednoho ponížení hlavní postavy k druhému. Nutno podotknout, že Limuzinec je trestán bez toho, aniž by na začátku dostal příležitost vykonat jakýkoliv čin, který by ho k potrestání předurčoval. Je jen hloupý a trochu nabubřelý, toť veškeré jeho hříchy. Tato dějová struktura má svůj původ v burlesce a karnevalovém reji. Odkazováno je ke starému lidovému aktu spravedlnosti zvanému charivari neboli veřejné zhanobení. Nemilosrdnost, s jakou je nadutý vesničan trestán, ovšem není odrazovým můstkem k nějaké obecnější výpovědi. Zdá se, že v inscenaci Národního divadla plní skutečně jen funkci komediální.

Původně se Pán z Prasečkova hrál jako komedie-balet, což je v dnešní době žánr vyhynulý. Hana Burešová se ho pokusila oživit, ale ve stylizaci tentokrát není důsledná. První scéna sice naznačuje výraznější využití hudby a pohybu, postupně se ale dostává do popředí klasicky pojatá fraška.

Groteskní stylizace je čistá a formálně ji nelze nic vytknout. Jednotlivé výstupy mají ovšem velmi proměnlivou úroveň, mnohokrát je ubíjí prvoplánovost vtipů. Kvalitativním vrcholem inscenace je scéna, ve které pána z Prasečkova atakují dvě údajné manželky, každá dryáčnicky podaná s jiným cizím dialektem. Z herců vyčnívá Jana Pidrmanová, která hraje Julii, dobře se vede i dvojici intrikánů v podání Pavly Beretové a Ondřeje Pavelky. Václav Postránecký má v úloze pána z Prasečkova nevděčnou pozici, jelikož jeho postava je odsouzena k tomu, aby byla pouze terčem posměchu. Herec je tak po celou dobu představení nucen držet ohromený a trpitelský výraz. Filip Rajmont by mohl trochu ubrat, strhává na sebe v epizodních rolích až zbytečně moc pozornosti.

Kladem je určitě živá kapela, která přímo na jevišti reprodukuje fragmenty hudby Molièrova spolupracovníka, hudebního skladatele Lullyho. Scéna Martina Černého je jednoduchá, neruší, ale ani nijak zvlášť neslouží příběhu. Pěkné jsou kostýmy, zvlášť ten, do kterého je oblečen Václav Postránecký se povedl.

Haně Burešové se opět podařilo stvořit netradiční inscenaci, která vychází z poetiky předlohy. Člověk se ale při sledování nedokáže zbavit dojmu, že tento Molièrův kus je zapomenutý zcela právem.