Recenze
Nejobsáhlejší dílo Pavla Juráčka jako povedená inscenace mladých divadelníků
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 6.11.2012
foto: Třešeň ze Sadu
foto: Třešeň ze Sadu
Tvorbu Pavla Juráčka odborníci řadí do tzv. české nové vlny 60. let společně s Milošem Formanem, Věrou Chytilovou, Evaldem Schormem, Jiřím Menzelem a dalšími. Kromě scénářů a námětů právě pro tyto režiséry vytvořil Juráček i ryze vlastní dílo, film Případ pro začínajícího kata inspirovaný Gulliverovými cestami Jonathana Swifta. Vznik tohoto filmu a dohromady patnáct let svého života zaznamenával Juráček v denících, které byly v roce 2003 vydány v knize Deník (1959 – 1974). Téměř 1100 stran posloužilo jako základ pro vznik stejnojmené autorské hry divadelního souboru Tygr v tísni.
Po příchodu do sálu vítá diváky minimalistická scéna sestavená z několika řad sklápěcích sedadel. Autoři si v inscenaci zručně pohrávají se světly – využívají běžných reflektorů, stolních lampiček a na řadu přijde i baterka. Spolu s ilustrativní, z velké části živou hudbou Jana Hovorky dostáváme funkční formální rámec pro náhled do Juráčkových myšlenkových pochodů.
Režisér Ivo Kristián Kubák rozdělil titulní postavu třem hercům, naopak všechny ženské role ztvárňuje Marie Švestková. Jako první nám Pavla Juráčka představuje Tomáš Havlínek jako mladíka, který tráví svůj čas s partou přátel, vybírá si životní partnerku, stává se otcem a musí se nějak začít vyrovnávat s realitou všedních starostí. V podstatě vidíme obyčejný život (ne)obyčejného člověka.
Jak Juráček stárne (lze-li mluvit o stárnutí u sotva třicetiletého muže), mění se hlavní téma deníkových záznamů.
Hereckou štafetu přebírá Jiří Böhm a pozornost se přesouvá k problematickému tvůrčímu období. Na jevišti se rozjíždí zběsilý, místy psychedelický, kolotoč sebedestruktivního jednání. V souvislých monolozích promlouvá Jiří Böhm s velikou dávkou sebeironie, ale záblesky pod vlivem drog a alkoholu odhalují pološíleného paranoidního štvance na pokraji zhroucení. Dokončením Gulivera, jak své stěžejní dílo sám označoval, dochází k naprostému vyčerpání v pracovním i osobním životě.
Třetí a poslední pojetí Juráčka coby životního ztroskotance případlo Petru Šmídovi. Stále shrbená postava v trenýrkách a nepadnoucím saku jakoby poukazovala na absolutní rezignaci. Jen po narození druhého dítěte se na chvíli vrací Tomáš Havlínek s reminiscencí dávných nadějí.
Marie Švestková se v průběhu hodiny a půl převtěluje v první manželku, milenku, druhou manželku, jednou i v samotného Pavla Juráčka. Každá z jejích postav se výrazně liší od ostatních vlastní osobností, chováním, výrazem. Mladá herečka tak beze zbytku využila relativně malý prostor, který jí byl dán. Představitelé titulní role podávají vyrovnané výkony, přesto trošku vyčnívá z trojice nejzkušenější Jiří Böhm. To je dáno jednak největším rozsahem ústřední části celé inscenace, jednak řadou různých situací a rozpoložení, která jeho postava prožívá.
Autoři si k inscenování rozhodně nevybrali jednoduchý text, právě naopak. Narozdíl od neinvenčních provedení známých dramatických kusů, u deníkové formy musí režisér jaksi „zaujmout inscenační stanovisko.“ Hlavní překážkou tak mohla být přehršle nápadů na úkor sdělení. Naštěstí Kubák odolal pokušení ukázat světu všechny své trumfy a tak vtisknul inscenaci značnou rozpoznatelnost při zachování požadované rovnováhy formy a obsahu. Deník 1959 – 1974 tak dává divadelnímu divákovi možnost nahlédnout krátce do reality všedního světa budoucích filmařských ikon v době, která výzamně poznamenala Československo na dalších dvacet let.
Režisér Ivo Kristián Kubák rozdělil titulní postavu třem hercům, naopak všechny ženské role ztvárňuje Marie Švestková. Jako první nám Pavla Juráčka představuje Tomáš Havlínek jako mladíka, který tráví svůj čas s partou přátel, vybírá si životní partnerku, stává se otcem a musí se nějak začít vyrovnávat s realitou všedních starostí. V podstatě vidíme obyčejný život (ne)obyčejného člověka.
Jak Juráček stárne (lze-li mluvit o stárnutí u sotva třicetiletého muže), mění se hlavní téma deníkových záznamů.
Třetí a poslední pojetí Juráčka coby životního ztroskotance případlo Petru Šmídovi. Stále shrbená postava v trenýrkách a nepadnoucím saku jakoby poukazovala na absolutní rezignaci. Jen po narození druhého dítěte se na chvíli vrací Tomáš Havlínek s reminiscencí dávných nadějí.
Marie Švestková se v průběhu hodiny a půl převtěluje v první manželku, milenku, druhou manželku, jednou i v samotného Pavla Juráčka. Každá z jejích postav se výrazně liší od ostatních vlastní osobností, chováním, výrazem. Mladá herečka tak beze zbytku využila relativně malý prostor, který jí byl dán. Představitelé titulní role podávají vyrovnané výkony, přesto trošku vyčnívá z trojice nejzkušenější Jiří Böhm. To je dáno jednak největším rozsahem ústřední části celé inscenace, jednak řadou různých situací a rozpoložení, která jeho postava prožívá.
Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.
Další recenze
Zdlouhavý Anděl Páně
(Hudební divadlo Karlín: Anděl Páně, 26.10.2023)
Překvapení i zklamání Plzně 2023
(17.9.2023)
Šaldova šňůra v zahřívacím kole
(22.6.2023)
Snová cesta do černého vigvamu
(Pomezí: Musí se žít, 5.12.2022)