Recenze
Návštěva, za kterou se není třeba stydět
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 18.3.2011
Uklouznout po zmrzlé hrudce sněhu a zlomit si přitom nohu je dost nepříjemnou věcí i pro docela obyčejného člověka. Když se ale něco podobného stane známé rozhlasové hvězdě jen několik dní před jejím slavnostním vánočním proslovem, je to patálie hned dvojnásobná. Význačného kritika a přítele slavných umělců Sheridana Whitesida potkala taková nesnáz právě ve chvíli, kdy procházel okolo domu manželů Stanleyových. Nyní je už několik dní upoutaný na invalidní vozík a k radosti svých hostitelů nesmí opustit město ani dům. Jenomže radost pána a paní Stanleyových nad tím, že mohou pod svojí střechou hostit člověka, jemuž brzké uzdravení přeje po telefonu i slavný G. B. Shaw, se brzy změní v naprosté zděšení. S příchodem nezvaného hosta se jejich domácnost každým dnem více a více proměňuje – a spolu s ní se jim před očima mění i jejich dosud spokojené služebnictvo a vždy poslušné děti. Z vzácného hosta je rázem tyran a z hostitelů se v jejich vlastním domově stávají zbytečné přívažky. Ano, autoři George S. Kaufman a Moss Hart načrtli základní obrysy své slavné komedie Přišel na večeři s opravdovou bravurou. A plzeňské činohře se i po sedmdesáti letech, které od té doby mezitím uplynuly, podařilo tento svět oživit zajímavým a vcelku inspirativním způsobem.
Komedii Přišel na večeři objevil pro české divadlo Jan Werich, jehož manželka Zdeňka hru poprvé přeložila. První poválečné uvedení této komedie v obnoveném divadle V + W se stalo v roce 1946 kulturní událostí. Od té doby hra dobyla již mnohá česká jeviště a je proto poměrně logické, že si našla svoji cestu i na jeviště Divadla J. K. Tyla v Plzni. Zasloužil se o to tradiční tvůrčí tým v čele s režisérem Janem Burianem a dlužno přitom dodat, že je to po velmi dlouhé době jeho první inscenace, která snese alespoň trochu náročnější měřítko. Pravdou ovšem je, že komediální kvality hry jsou stále natolik výrazné, že pokazit výslednou inscenaci by dokázal snad jen naprostý diletant. Ačkoliv k absolutní dokonalosti inscenaci ještě mnohé schází, přesto se v kontextu současné plzeňské produkce jedná o inscenaci nadprůměrnou. Rovným podílem se na tom přičinily dobré herecké výkony většiny herců v čele s Pavlem Pavlovským v hlavní roli, solidní režie Jana Buriana i zdařilá scéna Karla Glogra, jež dobře konvenuje s historickými prostorami plzeňského Velkého divadla.
Pavlu Pavlovskému role Sheridana Whitesida nepochybně sluší. Pohybuje se v ní s přehledem a bravurou, nepřehrává ani se divákovi nepodbízí. Totéž lze říci i o Štěpánce Křesťanové, která navíc do svěřené postavy Maggie Cutlerové vkládá zajímavou dávku empatie. Její Maggie je ženou, která o svém zaměstnavateli ví nepochybně vše, jistě zná do detailu i všechny jeho špatné vlastnosti a rozhodně si o něm nedělá žádné přehnané iluze. Současně v něm však dokáže vidět i lepší stránku jeho osobnosti – kde ostatní vnímají pózu, ona vidí duši, kde jiní oceňují vtip a pohotovost, ona sarkasticky komentuje realitu. Z jejich vzájemného špičkování je na první pohled zřejmé, co tato nepostradatelná tajemnice pro svého zaměstnavatele vlastně znamená. Přestože ostatní role jsou vlastně už jen epizodní, u některých z nich je dobré se na okamžik zastavit. Mezi ty, kdo na první pohled zaujmou, lze zařadit Viktora Vrabce ve vděčné roli doktora Bradleyho, a také nezvykle zklidněného a soustředěného Zdeňka Muchu v úloze pána domu Stanleyho. Martin Stránský (Beverley Carlton) a Klára Kovaříková (Lorraine Sheldonová), kteří v inscenaci ztělesňují dvě slavné herecké hvězdy, pojímají své úlohy spíš jen jako úsměvné karikatury. Dělají to však s vtipem a nadhledem a ctí přitom pravidla žánru, takže jim to nelze nijak vytýkat. Z rolí sluhů je třeba vyzdvihnout zejména Josefa Nechutného, jehož Jan je ztělesněním solidnosti a jistoty. Zorka Kostková v úloze kuchařky Sáry se naproti tomu nedokázala vymanit z nepříliš povedené herecké šablony. Totéž ostatně platí i pro Janu Kubátovou v roli ošetřovatelky.
Inscenaci lze vytýkat vlastně jenom maličkosti. V prvé řadě snad některé herecké výkony. Monika Švábová se v roli paní Stanleyové stylizuje do bohaté, snobské a malinko omezené starší dámy, což je právě ten typ herecké šablony, který jsme od ní zvyklí v posledních letech vídat téměř neustále. Dlouhodobé zařazení v jedné herecké škatulce Monice Švábové nesvědčí a lze si proto jen přát, aby se této své stylizace co nejrychleji zbavila. Obsazení Antonína Procházky do epizodní role Banja je zjevným omylem. Antonín Procházka se na jevišti chová tak, jakoby do hry snad jenom odněkud zabloudil – pravděpodobně přímo z některé ze svých vlastních komedií. V minulosti Plzni panovala tradice, že téměř v každé komedii se na scéně musí alespoň na okamžik objevit Antonín Procházka – jakoby snad už jenom ten prostý fakt, že režisér „má na jevišti Procházku“ mohl hře zaručit, že se diváci budou bavit a komedie bude tím pádem úspěšná. Ačkoliv tento jednoduchý kalkul v Plzni vždy vycházel, podobně vypočítavá myšlenka je už ze své podstaty nemravná a pro herce Procházkových kvalit i nedůstojná. Obsazení Antonína Procházky do vcelku epizodní role, s níž se navíc tento jinak výtečný komik myšlenkově zcela míjí, působí dojmem nepříliš povedeného návratu k této nepěkné tradici.
Drobné výtky lze mít i k nejrůznějším nepřesnostem v hereckém projevu některých protagonistů, což tomuto typu hry příliš nesvědčí. Snaha zachránit přeřeknutí vtipem či pokusit se „odbourat“ svého hereckého kolegu smíchem je věcí, již lze v mnoha standardních komediích tolerovat. V případě komedie Přišel na večeři se však podobné pokusy dostávají do přímého rozporu s kultivovanou a někdy až puntičkářsky vycizelovanou fasádou hry, takže každý podobně myšlený vtípek nakonec vyznívá trapně a rozpačitě.
Známé úsloví říká, že ryba a host na sebe začínají třetím dnem upozorňovat způsobem, jaký nemůže být žádnému hostiteli milý. Jaké by to bylo s rybou, o tom se můžeme jen dohadovat. V případě návštěvy Sheridana Whitesida u manželů Stanleyových však toto přísloví platí takřka stoprocentně. Plzeňské diváky však může potěšit, že návštěva představení hry Přišel na večeři jim rozhodně žádnou újmu nezpůsobí. A jistě pro ně bude i výrazně příjemnějším zážitkem, než byla návštěva Sheridana Whitesida pro pana a paní Stanleyovy.
Komedii Přišel na večeři objevil pro české divadlo Jan Werich, jehož manželka Zdeňka hru poprvé přeložila. První poválečné uvedení této komedie v obnoveném divadle V + W se stalo v roce 1946 kulturní událostí. Od té doby hra dobyla již mnohá česká jeviště a je proto poměrně logické, že si našla svoji cestu i na jeviště Divadla J. K. Tyla v Plzni. Zasloužil se o to tradiční tvůrčí tým v čele s režisérem Janem Burianem a dlužno přitom dodat, že je to po velmi dlouhé době jeho první inscenace, která snese alespoň trochu náročnější měřítko. Pravdou ovšem je, že komediální kvality hry jsou stále natolik výrazné, že pokazit výslednou inscenaci by dokázal snad jen naprostý diletant. Ačkoliv k absolutní dokonalosti inscenaci ještě mnohé schází, přesto se v kontextu současné plzeňské produkce jedná o inscenaci nadprůměrnou. Rovným podílem se na tom přičinily dobré herecké výkony většiny herců v čele s Pavlem Pavlovským v hlavní roli, solidní režie Jana Buriana i zdařilá scéna Karla Glogra, jež dobře konvenuje s historickými prostorami plzeňského Velkého divadla.
Pavlu Pavlovskému role Sheridana Whitesida nepochybně sluší. Pohybuje se v ní s přehledem a bravurou, nepřehrává ani se divákovi nepodbízí. Totéž lze říci i o Štěpánce Křesťanové, která navíc do svěřené postavy Maggie Cutlerové vkládá zajímavou dávku empatie. Její Maggie je ženou, která o svém zaměstnavateli ví nepochybně vše, jistě zná do detailu i všechny jeho špatné vlastnosti a rozhodně si o něm nedělá žádné přehnané iluze. Současně v něm však dokáže vidět i lepší stránku jeho osobnosti – kde ostatní vnímají pózu, ona vidí duši, kde jiní oceňují vtip a pohotovost, ona sarkasticky komentuje realitu. Z jejich vzájemného špičkování je na první pohled zřejmé, co tato nepostradatelná tajemnice pro svého zaměstnavatele vlastně znamená. Přestože ostatní role jsou vlastně už jen epizodní, u některých z nich je dobré se na okamžik zastavit. Mezi ty, kdo na první pohled zaujmou, lze zařadit Viktora Vrabce ve vděčné roli doktora Bradleyho, a také nezvykle zklidněného a soustředěného Zdeňka Muchu v úloze pána domu Stanleyho. Martin Stránský (Beverley Carlton) a Klára Kovaříková (Lorraine Sheldonová), kteří v inscenaci ztělesňují dvě slavné herecké hvězdy, pojímají své úlohy spíš jen jako úsměvné karikatury. Dělají to však s vtipem a nadhledem a ctí přitom pravidla žánru, takže jim to nelze nijak vytýkat. Z rolí sluhů je třeba vyzdvihnout zejména Josefa Nechutného, jehož Jan je ztělesněním solidnosti a jistoty. Zorka Kostková v úloze kuchařky Sáry se naproti tomu nedokázala vymanit z nepříliš povedené herecké šablony. Totéž ostatně platí i pro Janu Kubátovou v roli ošetřovatelky.
Inscenaci lze vytýkat vlastně jenom maličkosti. V prvé řadě snad některé herecké výkony. Monika Švábová se v roli paní Stanleyové stylizuje do bohaté, snobské a malinko omezené starší dámy, což je právě ten typ herecké šablony, který jsme od ní zvyklí v posledních letech vídat téměř neustále. Dlouhodobé zařazení v jedné herecké škatulce Monice Švábové nesvědčí a lze si proto jen přát, aby se této své stylizace co nejrychleji zbavila. Obsazení Antonína Procházky do epizodní role Banja je zjevným omylem. Antonín Procházka se na jevišti chová tak, jakoby do hry snad jenom odněkud zabloudil – pravděpodobně přímo z některé ze svých vlastních komedií. V minulosti Plzni panovala tradice, že téměř v každé komedii se na scéně musí alespoň na okamžik objevit Antonín Procházka – jakoby snad už jenom ten prostý fakt, že režisér „má na jevišti Procházku“ mohl hře zaručit, že se diváci budou bavit a komedie bude tím pádem úspěšná. Ačkoliv tento jednoduchý kalkul v Plzni vždy vycházel, podobně vypočítavá myšlenka je už ze své podstaty nemravná a pro herce Procházkových kvalit i nedůstojná. Obsazení Antonína Procházky do vcelku epizodní role, s níž se navíc tento jinak výtečný komik myšlenkově zcela míjí, působí dojmem nepříliš povedeného návratu k této nepěkné tradici.
Drobné výtky lze mít i k nejrůznějším nepřesnostem v hereckém projevu některých protagonistů, což tomuto typu hry příliš nesvědčí. Snaha zachránit přeřeknutí vtipem či pokusit se „odbourat“ svého hereckého kolegu smíchem je věcí, již lze v mnoha standardních komediích tolerovat. V případě komedie Přišel na večeři se však podobné pokusy dostávají do přímého rozporu s kultivovanou a někdy až puntičkářsky vycizelovanou fasádou hry, takže každý podobně myšlený vtípek nakonec vyznívá trapně a rozpačitě.
Známé úsloví říká, že ryba a host na sebe začínají třetím dnem upozorňovat způsobem, jaký nemůže být žádnému hostiteli milý. Jaké by to bylo s rybou, o tom se můžeme jen dohadovat. V případě návštěvy Sheridana Whitesida u manželů Stanleyových však toto přísloví platí takřka stoprocentně. Plzeňské diváky však může potěšit, že návštěva představení hry Přišel na večeři jim rozhodně žádnou újmu nezpůsobí. A jistě pro ně bude i výrazně příjemnějším zážitkem, než byla návštěva Sheridana Whitesida pro pana a paní Stanleyovy.
Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.
Další recenze
Zdlouhavý Anděl Páně
(Hudební divadlo Karlín: Anděl Páně, 26.10.2023)
Překvapení i zklamání Plzně 2023
(17.9.2023)
Šaldova šňůra v zahřívacím kole
(22.6.2023)
Snová cesta do černého vigvamu
(Pomezí: Musí se žít, 5.12.2022)