Recenze

Švandovo divadlo po divácky nepříliš úspěšně zahájené sezóně Dorstovým Merlinem na jeviště převedlo knihu o české minulosti nazvanou Gottland, jejímž autorem je polský novinář Mariusz Szczygieł. Vyprodané první dvě reprízy nasvědčují tomu, že tohle téma současného diváka zaujalo. Divadelní scénář napsali Petr Štindl a Dodo Gombár a pro inscenaci vtipně využili jeden z fenoménů dnešní doby – sociální síť Facebook. Hra tak vlastně oslovuje všechny generace. Myslím, že je proto ideální jít do divadla s otcem, babičkou. Prarodič či rodič může svým potomkům vyprávět, jaká to vlastně byla doba a vnuk by zase prarodiče rozhodně měl před začátkem seznámit s Facebookem.

Ocitáme se kdesi uprostřed betonové šedi, v neutrálním prostoru kancelářské budovy a v neurčitém čase. Průvodkyní je nám jakási nadpřirozená bytost, kočka Lea. Je určujícím elementem děje na jevišti, k ruce jí režiséři vytvořili „black and white“ odraz, kocoura – číšníka, který je však jen tichým pomocníkem a postavou beze jména. Leu K. velmi vtipně a s šarmem ztvárnila nová posila souboru Švandova divadla Petra Hřebíčková. Je to jedna z postav, kterou vytvořili tvůrci scénáře a řekla bych, že jí byla šita na míru.

Většina herců hraje několik postav najednou, ale je to velmi dobře zvládnuté, ani jednou se mi nestalo, že bych si nebyla jistá, kdo je kdo. Například Robert Jašków je v jednu chvíli Tomášem Baťou, Janem Procházkou, Zdeňkem Nejedlým, Helmutem Schickelem i Václavem Havlem a zvláště jemu všechny ty role uvěříte. Jeviště je od začátku vůbec plné herců, jsou oblečeni do moderních černobílých kancelářských šatů a usedají k notebookům. Kde je v tu kterou chvíli jejich místo, určuje Lea K. Ta také ovládá počítač, na kterém je otevřena stránka sociální sítě Facebook. Ano, to je to místo, kde si spolu mohou jednotlivé historické postavy promluvit bez časového průniku. V tomto zvláštním prostoru se rozehrávají naše dějiny viděné očima Mariusze Szczygieła, který je nám dost blízko, aby dokázal popsat českou společnost a zároveň dostatečně vzdálený, aby nás viděl s nadhledem.

Z témat, které tato hra odkrývá v nových souvislostech, bych upozornila na fenomén Baťa, ukazující se jako cosi fascinujícího, přinášejícího věhlas své zemi ve světě. Současně jsou odkrývány i jeho další aspekty – střet s lidským faktorem, který se těžko krotí a odtud vznikající třenice i v dokonale vyprojektovaném podniku.

Zajímavě je poukázáno i na příběh slavné herečky Lídy Baarové. Vyvolává otázky, zda byla nízkou bytostí bez skrupulí, či jen hloupou herečkou - a nebo snad byla opravdu zamilovaná? A je to podstatné?

Mezi osudy z daleké historie vstupuje postava nick 666. Kluk, kterému máma žehlí i ponožky, vrstevníci se mu smějí, a tak žije v chatovacích místnostech internetu. Přináší na jeviště další otázky: kdo a kde jsou dnes ti nepřátelé a mají dnes mladí lidé ideály a vyšší cíle?

Životní zlom Otakara Švece, autora Stalinova pomníku, jenž vyhrál soutěž, ve které nikdo nechtěl zvítězit. Moc se mi líbí nápad režie udělat hlavy soch, jako moučník. Dají se tak jednoduše upravovat, aby Stalin byl ten největší, a zároveň to připomíná, že Otakar Švec byl synem cukráře, který se specializoval na sochy z cukru.

Virtuální prostor umožňuje setkání jednotlivých osudů. To, co v knize jde po historické linii, se nám na jevišti otvírá ve zcela jiném úhlu pohledu. V čem se liší Baarová, která chtěla hrát za nacismu a Vondráčková, která chtěla zpívat za komunismu? Obě hraje Kristýna Frejová a ač v první části nemá kostým ani paruku, opět platí, že v hledišti nebyl nikdo, kdo by její Helenku nepoznal a nezasmál se jejím dokonale zahraným gestům. Téma se logicky dotkne smutného konce slavných Golden Kids, jimž umělecký život přervala zmanipulovaná pornofotka, kterou použila StB. Dnes by nás nějaká podobná úlisnost snad ani nepřekvapila, tehdy to byl šok...

Gottland tedy nijak neobchází postavy žijící a ptá se, zda jejich případná selhání jsou pro zúčastněné citlivé téma. Jsou dnes schopni sebereflexe? Přjdou se do divadla na „sebe“ podívat? Obohacující pro nás by mohl být i pohled „kladných hrdinů“ doby - platí, že všechno zlé je pro něco dobré, nebo zůstala na vše bolestná vzpomínka?

První polovina končí zrušením účtu velkého počtu postav. Vraždy, sebevraždy a zápalná oběť Ády – nicka 666, který chtěl následovat oběť Jana Palacha.

Musím přiznat, že jsem s napětím očekávala, co přinese druhá polovina, protože první část působí, jako by už bylo řečeno vše. Scéna se otevře a na trojúhelníkovitém pódiu se ocitáme opět kdesi v mezičase, v jakési psychiatrické léčebně, kde se opět potkávají velké postavy z první části, tentokrát v dobových kostýmech, tak, jak si je divák pamatuje. Lea K. si rozpustí vlasy a vtančí na pódium, kde tentokrát sama provádí nejen nás, historické postavy, ale i návštěvníky muzea Gottland. V Gottlandu samozřejmě nechybí ani sám mistr a nesmrtelná včelka Mája.

Druhá polovina večera klade otázky, jak se zachováme v krajní situaci, tváří tvář nacismu, komunismu? Co uděláme, když nemáme protivníka? Čeho všeho jsme schopni pro své živobytí? Kde je ta mez lidského selhání? Jsem si vědom toho, že má rozhodnutí ovlivňují životy druhých lidí?

Švandovo divadlo zahájilo letošní divadelní sezónu sezónu šestihodinovým kusem Tankreda Dorsta Merlin aneb pustá zem. Gottland jako pokračování dramaturgického plánu je logické. Vizionář Jan Antonín Baťa, který toužil přestěhovat Československo do Jižní Ameriky, by se možná dal přirovnat k Merlinovi, který čelil zániku starého světa a jeho hodnot. Nick666 zas připomíná Parsifala, naivně věřícího a poněkud bláznivého rytíře. Postavou, která se objeví až v divadelním Gottlandu je Jan Kaplický a jeho šťastná vize. Jako by připomínal Artuše hledajícího grál. Ano, vzdáleně, ale přece se na druhém břehu Vltavy odvíjí příběh, v němž jsou jisté souvislosti, které nelze zahlédnout z tramvaje. Musíte se ve Švanďáku pohodlně usadit, možná přijít i dvakrát a dívat se pozorně s otevřenou myslí.

Hra Gottland má však v sobě dost humorných momentů, jak historických bonmotů, tak i vtipných narážek z Facebooku, proto má potenciál zaujmout širší spektrum divácké obce než Dorstův Merlin. Ale zda všichni uvidí a rozpoznají ty masky tragické bezradnosti, není tak úplně jisté.