Recenze

Divadlo v Řeznické v letošní divadelní sezoně uvedlo inscenaci Noci letmé lásky (v originále Noches de amor efimero) španělské dramatičky Palomy Pedrero. Režisérka Jana Janěková narozdíl od textu, který ponechala téměř ve znění původního překladu, změnila název hry na Neuchopitelné lásky, čímž přesně vyjádřila hlavní motiv celé inscenace a zároveň jakési pojítko čtyř aktovek, ze kterých se inscenace skládá. Postavy trpící, ať už nedostatkem psychické či fyzické lásky, finančními problémy nebo nešťastnou láskou - nevědomky vyhledávají chvilky, jež jim na tváří vykouzlí úsměv. Jsou to chvíle neuchopitelné, netrvající příliš dlouho, ale přesto vrývají aktovkám zásadní, velmi silný a emotivní nádech.

Důležitým prvkem inscenace jsou krátká taneční čísla, vyjadřující vztah mezi danými postavami. Tanec slouží k charakteristice dané situace a avizuje vždy přechod k aktovce nové. V příběhu Sabiny a Adolfa tanec evokuje sexuální touhu způsobenou opojením alkoholem a příměsí Sabininy nešťastné lásky, a zároveň fascinaci ženskou bytostí jako takovou z pozice stydlivého Adolfa.
Carmen vyjadřuje tancem emoce plné strachu a obav, ať už z Josého, nebo z temného zákoutí stanice v metru. V pohybech Josého se zračí jakási chlouba, místy naparování se, ale zároveň máme možnost z pohledů a místy jemnějších gest sledovat ochranitelský pud. Jejich tanec s prvky tanga asociuje vášeň, která mezi dvojicí vznikla.
Taneční číslo Yolandy s Fernandem by se dalo nazvat tzv. tancem bezmoci. Fernando po skončení aktovky tančí s mrtvou Yolandou, která ve Fernandových rukách působí jako loutka. To značí nejen tragickou událost, ale také jakousi hierarchii, která mezi dvojicí byla.
V tanci Vanesy a Maura opět vidíme jistou převahu, tentokrát však ze strany ženy. Vanesa nevede muže pomocí kroků, ale prostřednictvím pohledů a její pohyby hlavou jasně určují směr. Vanesa je zde paní celé dramatické situace.
Inscenace pak končí společným tanečním číslem, v němž si postavy několikrát vymění své partnery. Opět nejde ani tolik o to, s kým situaci zažijete, jako o to, co v ní pocítíte. I když je to chvilka neuchopitelná...

Scénický prostor je tvořen několika málo stěžejními kulisami a rekvizitami. V aktovce první máme postel, která je symbolem přitažlivosti mezi mužem a ženou; několik svazků Bible, jež jsou „přítomností“ určité naděje, dále telefon, stále připomínající Sabininu neukončenou minulost, a láhev sektu, jež dostává postavy do stavu uvolnění a prostřednictvím které dojde k jejich vzájemnému sblížení.
V aktovce druhé prostor určuje především lavička, na kterou se během rozhovoru Carmen i José neustále uchylují. Dále postavy k dokreslení situace využívají cigaret a lahve s tvrdým alkoholem. Jsou to právě tyto neřesti, na nichž původně vidíme diametrální odlišnost mezi těmito lidmi, ale postupně jsou „svědky“ jejich pozvolné synchronizace.
Příběhu Yolandy a Fernanda dominuje houpačka a nůž. Houpačka jako symbol vrtkavého života – „jednou jsi nahoře a jednou jsi dole“. Nůž zde vyvolává zprvu erotické napětí, a to ve chvílích, kdy Yolanda Fernanda svádí a například jej ostřím hladí po tváři. Nakonec je nůž použit jako zbraň a vyvolává zásadní dramatický zvrat.
V posledním příběhu nám rekvizity ukazují polaritu mužského a ženského pohlaví. Rteňka jako symbol ženskosti a pistole jako zástupce mužského rodu. Paradoxně ale přítomná žena není příkladem snové dívky a její obdivovatel rozhodně není hrdina s velkým H.

V Neuchopitelných láskách je důraz kladen především na textovou rovinu, práci s mimikou a s tělesností. Osm hlavních postav ztvárňuje dohromady pět herců. Janěková velmi dobře zvolila čtyři z nich. Michal Slaný, Kristýna Frejová (v alternaci se Zuzanou Maurery), Ján Jackuliak a Antonie Talacková přesně vystihují charaktery jednotlivých postav. Především těžkosti jejich stávající životní situace v kotrastu s lehkostí bytí v oněch neuchopitelných chvilkách.

Bohužel v aktovce třetí (paradoxně v té, která obsahově vyzývá k tomu, být tou nejpoutavější a nejdramatičtější) ztvárnila postavu náruživé (avšak zranitelné) Yolandy Jitka Jackuliak, která za ostatními herecky klopýtá, ba dokonce za nimi sotva „jde“. Špatná artikulace, afektovanost a nekoordinované pohyby připomínají spíše školní besídku. Nehledě na to, že Frejová (Maurery), Jackuliak a Slaný vystupují každý ve dvou aktovkách. Jako pochopitelný režijní záměr by mi připadalo obsazení Talackové také do dvou rolí a Jackuliakové bych tím pádem dopřála ještě pár let studia na JAMU.

První dvě aktovky svou dynamikou a precizní interpretací upoutají divákovu pozornost, troufám si říct, že téměř na 100 %, avšak ta třetí na tempu ubere natolik, že automaticky poslední příběh staví před veliký úkol - probudit diváka a znovu upoutat jeho pozornost. Můžeme tak v tomto případě mluvit o štěstí, že Slaný i Frejová (Maurery) dovedou obhájit kvalitu inscenace. V celkovém dojmu pak opravdu můžeme mluvit o velmi zdařilém nekonvenčním divadelním počinu.
A jak říká představitel Adolfa a Maura - Michal Slaný: „Přijďte zažít trošičku té neuchopitelné lásky v neuchopitelném prostoru Divadla v Řeznické a hned po představení se staňme neuchopitelnými na divadelním baru.“