Recenze

Příběh z Hané, který tak umně sepsal žel již nežijící Jiří Křižan, není třeba představovat. Původní film je ověnčen mnoha vítěznými tituly na festivalech, mnohokrát bylo rozebíráno v recenzích, je-li to moravský western, nebo téměř antická tragedie, film byl přirovnáván k Dürrenmattově Návštěvě staré dámy a přibyly mnohé jiné „zdroje“ Křižanova vyprávění. Faktem zůstává, že tento ryze dramatický kus již od počátku svého života na filmovém plátně vyvolával představu, jak by se vyjímal na jevišti, v živém herectví.

Do přepisu pro divadlo se pustil v roce 2011 Martin Františák (dnes umělecký vedoucí Mahenovy činohry) a v režii Petra Veselého byla inscenace uvedena ve Zlíně, potom tatáž úprava v režii Natálie Deákové v Plzni. První premiérou v této divadelní sezoně uvedl dramatizátor a teď už i režisér Martin Františák na prknech dnes jeho domovské scény, Mahenovy činohry ND Brno. (Žel, nečetl jsem text první úpravy, ta dnešní je prý trochu jiná, ovšem nutno zdůraznit, že brilantní.)

Jirka Křižan byl zvláštní člověk. Nenápadný, kamarádský, takový obyčejný. Dohromady nás dal Vlado Müller v roce 1979, když hrál hlavní roli drsného, hrubého kaprála z konce první světové války ve filmu Signum Laudis. Křižanův scénář byl dokonale propracovaný a hlavně moudrý. Občas jsme se o něm s Vladom bavili – bohužel ve svých šedesáti letech zemřel. A Křižan, ten měl po sametové revoluci dost práce ve veřejném životě, byl v Občanském fóru, já ve Veřejnosti proti násilí v Bratislavě. Kolikrát jsme si řekli, že si popovídáme, hlavně na téma postoje k životu, na téma občanského optimizmu. Žel, nikdy jsme si na to nenašli čas. A téměř přesně před pěti lety Jirka nečekaně zemřel. Dávný rozhovor s ním i s Vladom Müllerem zůstal nedokončen.

Proč píšu o občanském optimismu? Každé dobré drama by mělo mít svou katarzi, své anagnoris, jak tomu říkal Aristoteles. A Jiří Křižan, ten od dětství zkoušený muž, který psal filmová dramata o lidském selhání v napjatých společenských situacích, vytvářel onu katarzi, jakési moudro poznání na základě přeživšího dramatu. Bez toho by nemělo smysl psát, hrát drama. To si jistě uvědomoval i dramatizátor a režisér Martin Františák. Nevymýšlel žádné „novoty“, neaktualizoval, nezesoučasňoval text. On tomu textu sloužil, převyprávěl jej co nejodpovědněji. Jeho výklad příběhu je Křižanův výklad. Navíc zesílen tím, že nejde o úhly pohledu kamery, nejde o psychofyzično detailu – to dokáže film. Jde v případě divadelní režie o promyšlenou mizanscénu, kde prostor, ticho, stylizace gesta hraje stejně silnou roli, jako násilné bitky, rychlé dramatické zvraty. Martin Františák je najednou kouzelníkem, dirigentem který důsledně vykládá a inscenuje Křižanovy citové pohnutky a postoje.

Nerad bych sklouzl do stokrát již rozebraných motivů násilí, viny kolektivu či vyrovnání se s vírou v tomto dramatu. Téměř vše již bylo řečeno, i když ne vše, protože Křižanovo dílo má tolik vrstev, tolik protichůdných úhlů pohledů, že může klidně konkurovat Aischylově Orestei. Již zde bylo konstatováno, že Martin Františák věrně přetlumočil dílo. Vybíral při tom z nástrojů jevištního umění ty prvky, které ve filmu realizovat skoro nelze. Vsadil na umění ŽIVÉHO herce. Nebál se jisté míry naturalismu (krev po boji, nahá prsa znásilňované dívky, bolestivé vstávání, když se protagonista omylem chytne ostří kosy). Ta bolest, utrpení, dramatické napětí nelze ve filmu vytvořit tak pravdivě, jako to umí živý herec z masa a kostí před naplněným hledištěm.

Plnokrevné pravdivé a šokující drama není možné realizovat bez vynikajících herců. I v tomto ohledu měl režisér štěstí. Štěstí? Spíše asi šťastnou ruku v promyšleném výběru. Hlavní roli nenáviděného Sekala zahrál jako host bývalý člen Mahenovy činohry, Igor Bareš. Na jevišti ho bylo plno, šel z něj ledový mráz i při sebemenším pohybu, i když byl v gestech a pohybech hodně šetrný. A jeho protihráč, Jura Baran (alias Jiří Křižan, tam se kus autobiografie nezapře) hrán Tomášem Šulajem také šetřil výrazovými prostředky. Jako by ti dva protihráči skutečně vypadli z dobrého filmového westernu, kde proti sobě stojí klaďas a zločinec. Aby to však nebylo tak jednoduché, ten zločinec má hodně důvodů být zlý a klaďas má také své temné stránky. A to všechno ti dva protagonisté do svých rolí dostali. No a vedle toho tlumeného herectví najednou proti sobě vystřelí ve dvou dokonalých bitkách, až se sílou té skutečnosti tají dech. Režisér moudře vede své herce od symbolismu (společné snímání klobouků, utírání čela) až po naturalismus (boj dvou mužů, rány a zranění, nebo šílený běh polonahé dívky).

Ostatní role dotvářejí pravdivý prostor. Či už to je Sekalova matka Drahomíry Hofmanové, tragikomická figura Záprdka, kterého zahrál Dušan Hřebíček, nebo místní blázen Lojzek Michala Bumbálka. Zvláštně byl postaven vztah mladého Obervy - Štěpán Kaminský a jeho ženy Anežky. Magdalena Tkačíková rozehrála složitý part nešťastné mladé ženy, neuspokojené manželem, ale nenávidící Sekala, který si ji násilím bere, přesněji, podhodí ji Záprdkovi.

To ne Anežka, ne Oberva, ne ustrašený starosta Jiřího Pištěka. Ani komplikovaný postoj faráře v dobře vystavěné roli Petra Halberstadta. To všichni v rozhádaném kolektivu utrápených sedláků vystavěli dusivou atmosféru končící nacistické okupace přesně tak, jak to napsal a jistě si i představoval Jirka Křižan.

Klobouk kolu pane dramatizátore a režisére Martine Františáku. Dávno jsem tak jednoznačně pozitivní až oslavnou recenzi nenapsal. Ale myslím si, že si to premiéra hry Je třeba zabít Sekala, zaslouží. Mám radost, že by měl i Jiří Křižan radost. Hergot, někde se stala chyba. Té premiéry se měl dožít.