Recenze

„Cokoli jiného by pro mě bylo lživé. Abych byla upřímná, neznám příliš mnoho šťastných lidí. To je svět, jak jej vidím.“ Toto se smíchem odpověděla současná německá dramatička Dea Loher, ověnčená řadou prestižních ocenění, na všetečnou otázku, zda by to přece jen nešlo trochu veseleji. Klářiny vztahy, uváděné nyní ve Studiu Švandova divadla, nás nenechají ani na chvíli na pochybách, že autorčin pohled na svět je opravdu prostý sklíček růžových brýlí. Jde o pohled skrz pesimistický hledáček zamířený sžíravě ironickým směrem, který však na druhou stranu umožňuje bez obalu zapřemýšlet o zásadních otázkách lidské existence. Ty si ostatně po celou dobu neúnavně klade Klára, hlavní hrdinka hry. V úvodu se o ní dozvíme, že si v zaměstnání dost dobře nevěděla rady při psaní návodů k použití domácích spotřebičů a záhy pochopíme, že ani ve svém soukromí na tom není o nic lépe. Ale kdyby jenom ona. I její nejbližší okolí se nám představí jako panoptikum méně či více neurotických postav, s nešťastnými dušemi omletými přílivem tápání a marnosti neustálého hledání ukazatele správného životního směru. Ve snaze dojít porozumění, vzájemného pochopení a především pocitu opravdového opodstatnění své přítomnosti na tomto světě jim úspěšně brání absence schopnosti vyznat se prvořadě sami v sobě. Všichni zde boří již vystavěné citové vazby, pálí za sebou mosty a vrhají se bezhlavě do nových vztahů, přičemž zcela ignorují možné osudné následky svého počínání.

Hra je napsána poněkud neobvyklou formou, nejedná se o klasicky vystavěné drama, ale o jakousi mozaiku dialogů a osobních niterních výpovědí jednotlivých postav, přičemž metafora je zde všeobjímajícím společným jmenovatelem. Herečtí aktéři se s tímto poměrně náročným úkolem vypořádávají většinou zdárně, se smyslem pro detail, rezonanci podstatného, optimálně přidávají i ubírají na emocionalitě projevů. Divácky nejvděčněji budou zřejmě přijímány party Klářiny sestry (Klára Cibulková) a švagra (Kamil Halbich), kteří trefně vykreslují absurditu počínání svých figur místy možná až přehnaně groteskní stylizací. Výkon Kláry Pollertové-Trojanové lze bez nadsázky označit za výmluvnou generační výpověď, své jmenovkyni v určitých okamžicích vrývá pod kůži ornamenty mrazivé autenticity.

Zdánlivě minimalistická, úsporná a intimní scéna, tvořená tenkými kovovými pruty, dokáže do děje vstupovat nečekaně působivě a dovolí každému z nás vlastních volných asociací. Ty, které vyvolala ve mně, byly poskládány následovně: neuspořádaná změť prutů po levé straně evokovala chaos, a to jak duševní, tak i okolního světa; symetrická řada prutů uprostřed nedostižný cíl vyrovnanosti a současně také i všudypřítomnou komunikační a citovou bariéru; pruty zachycené pod stropem pak jakési střely vstřícně toužící zasáhnout terč společenské sounáležitosti, které nedolétly či minuly svůj cíl. Když byly pruty rozpohybovány samotnou Klárou, mohlo se zdát, jako by se spolu s nimi rozvibroval každý její nerv.

Do nejrůznějších zákoutí přesložitého labyrintu duše nahlédneme i prostřednictvím konfrontace s náboženstvím, filozofií, psychologií či například antickou mytologií. Výsledek? Cestu našimi vlastními osudy nám Klářiny vztahy rozhodně nijak neusnadní, ale můžeme se na ní jejich prostřednictvím alespoň na chvíli zastavit a popřemýšlet. Třeba i o tom, jak pod tím vším zatěžkaným nejrůznějším balastem neslyšně pulsuje srdce, jakýsi symbolický až melodramatický leitmotiv celé hry.

Režijní debut herce Švandova divadla Ivana Řezáče lze označit za povedený, výsledný tvar inscenace je zcela jistě i jeho zásluhou originální, byť se nelze zbavit pocitu, že tomu všemu přece jenom něco schází. Snad je to způsobeno především přemírou metafor a netradičnější podobou jevištní řeči. Obojí je velmi náročné divácky vstřebat bez toho, aniž by se nám nepřetrhla nebo přinejmenším nezašmodrchala nit kontinuálního vnímání, síla sdělení je však i tak po celý čas patrná. Konec příběhu zůstává otevřený a spolu s ním také i řada otázek, které nám z mysli zřejmě jen tak lehce nevymizí. Titulky promítané v samém závěru působí zbytečně odlehčujícím dojmem, dalo by se říci, že výpověď částečně zbavují přínosné a obohacující naléhavosti. I přesto se snad podaří, aby Klářina provokující střela, mířící do diváckých duší, neminula úplně svůj cíl.

Hodnocení: 60 %