Recenze

Největší tragédie alžbětinského dramatika (pokud jde o počet mrtvol, tak je největší určitě) se nehraje tak často jako jiné hry Williama Shakespeara. Kdoví proč. Snad je v divadlech nedostatek Learů? Nebo je těch mrtvol na dnešní vypjatou dobu až moc? Lear se uvádí či uváděl v poslední době v pražském Národním, kde dílo ve velmi kontroverzním nastudování (s plaveckým bazénem na scéně) inscenoval Jan Nebeský. (Lear v plavkách, to je skutečně „novátorství“). Hru má na repertoáru v klasické verzi Slezské divadlo v Opavě i ostravské divadlo Petra Bezruče, hraje se i v pražském Divadle ABC. A tady snad, alespoň podle toho, co mi radí vyhledávač Google, výčet inscenací z posledního období končí. Vzpomínám ještě na hluboce stařeckého Leara Jiřího Pechu v Huse na provázku z roku 1996 a nezapomenutelný byl energií nabitý Jan Tříska na kopečku z písku, kterého jsem viděl na letních Shakespearovských slavnostech v roce 2OO2. Lear se hraje opravdu různě, od verzí, kde ctí především autora, až po exhibice, ve kterých touží být inscenátor větším tvůrcem než Shakespeare. Jaká je tedy z tohoto povrchního výčtu brněnská interpretace této velké tragédie?

Režisér Stanislav Moša zvolil scénu Christophera Weyerse, ve které se reálné schodiště mění v paradoxní prostorové optické klamy. Schody vlastně nikam nevedou. To v mnohém napovídá i o konstrukci dramatu, ze kterého osudově není úniku. Různorodé kostýmy v náznacích středověku (návrhy Andrea Kučerová) občas rušily - třeba sako z 20. století, ale jinak splnily účel – nenápadnost. Protože vše důležité je v mizanscénách a v hereckých akcích. Zvláštní pozornost si zaslouží překlad Jiřího Joska, který, zdá se mi, svou hutností a vyzdvihováním Shakespearovských paradoxů předčil klasický překlad Martina Hilského, nebo starý překlad Ladislava Čelakovského, po kterém také občas divadelníci sáhnou.

Stanislav Moša se soustředil na klasickou interpretaci velké tragédie. Snad jenom přidal moderní svícení, kde se střídá zlověstná modrá s měkkým nažloutlým světlem. Ještě něco tu inscenaci velmi ozvláštňuje, je to živá hudba na scéně. Autoři Zdeněk Merta a Tomáš Cvejn, zvuky bicích nástrojů a trubky. Ta hudba komentuje, predikuje děj a je skutečně sugestivní.

Některé role jsou alternovány, mohu se zmínit jenom o hercích, které jsem na prvním reprízovém večer viděl. Trojici Learových dcer hrály Ivana Odehnalová – Cordelie. Kladná hrdinka se vždy hůře hraje než hrdinové záporní. Ovšem tato Cordelie, to byla skutečně něžná Maruška z pohádky Sůl nad zlato, proměněná v energickou ochránkyni nemocného otce. Naproti tomu úlisné a hašteřivé dcery, Goneril Hany Kovaříkové a Regan Ivany Vaňkové, to byly příkladné štíhlé dámy, ze kterých zlo vyzařovalo v každém gestu. (Kam čert nemůže, pošle ženu, nebo Cherchez la femme?) Povedlo se usadit ty intrikánky do role, ve které se ráznými gesty přesvědčují, že řídí svět, přitom je to prolhaný Edmund, kterého velmi dobře ztvárnil Jakub Zedníček, kdo vlastně stojí za vším. Monumentální je také hrabě z Glostru Zdeňka Junáka, nebo Edgar Lukáše Janoty, který si s chutí „střihnul“ a do detailů propracoval polonahého blázna. Příkladný „parťák“ krále byl šašek Michala Isteníka. Zdá se, že v tomto divadle vyrostl druhý komik, který úspěšně zastupuje předčasně zemřelého Erika Parduse. Je trochu jiný, ale stejně skvělý.

Zvláštní a očekávanou kapitolou je král Lear hostujícího Boleslava Polívky. Jeho bohatý herecký registr, od deklamační noblesy až po drobné plebejské pošťouchnutí, tady rozvinul do krásně vystavěného osudu krále, který se musel zbláznit. Ovšem Polívkův Lear, to není tak úplně blázen. Neutíká snad svým bláznovstvím před osudem? Nebo skutečně ztratil i tu poslední kapku soudnosti? To věru nevíme. Ten Lear je určitě nešťastný a zrazen, je na dně. Ale je to opravdu tak? A nemůže si za to sám, svou nadutostí a panovačností, když ještě měl moc? Vždyť ty dvě zrádné dcery byly ochotny se o něj starat, ovšem bez stovky rytířů, kteří jim z panství dělají chlév. Jsou opravdu dcery tak zlé? Nakonec nám z toho všeho vyplyne jediná skutečně negativní postava, levoboček Edmund (ten parchant). Jinak v této inscenaci všichni musí konat tak, jak konají. Nemají jinou volbu.

Lear se hraje na velké scéně, tedy na té Hudební, s kapacitou přes 650 míst. Opravdu velký prostor. Proto jsou všichni herci ozvučeni mikroporty. To jim umožňuje využít své hlasové schopnosti od deklamace až po šepot. A taky to využijí. Deklamace je přesná a velkolepá. Jak kdysi napsal Vladimír Mikeš v Divadle baroka: „Život je hra a v ní jde o život.“ Ano, tak hraje Polívka svého Leara. Pateticky, jak si žádá ta velká scéna plná neštěstí a šeptem, jak si to žádá Learova zdrcená duše. Stejně tak křičí slova blázna a hned zase šeptá svůj monolog Lukáš Janota, Glosterův syn: „Je lepší vědět, že jsem nikdo, než si myslet že jsem někdo a nebýt nic…“

Brněnská inscenace Stanislava Moši opět přesvědčila, že profesionální přístup a pokora před textem velkého dramatika jsou tou nejlepší cestou k interpretaci Shakespeara. Tak k dílu přistoupil i Boleslav Polívka vůbec celý herecký tým; takové je vyznění celého představení.

Před pár dny teroristé zasáhli v Paříži. Evropa se ocitá v třetí světové válce. A člověka napadne tváří tvář k Learově tragédii, že ta strašná válka z dějin lidstva vlastně nikdy ani na chvíli nezmizela. A že humanismus, který v Shakespearových dramatech vždy bojuje o přežití, to nikdy nesmí vzdát. Takové poselství jsem intenzivně cítil po zhlédnutí Krále Leara s Boleslavem Polívkou v hlavní roli.