Recenze

V roce 1899 zkomponoval anglický hudební skladatel Edward Elgar skladbu Variace na původní téma, pro kterou se později vžil název Enigmatické variace. Jedná se o čtrnáct hudebních variací na melodii, která je v kompozici snad kdesi ukrytá, jenomže tak důmyslně, že ji vlastně nikdy přímo neslyšíte. Elgarova skladba hraje klíčovou roli i ve stejnojmenné divadelní hře, jejímž autorem je francouzský dramatik Eric-Emmanuel Schmitt. Vztah Elgarovy kompozice k Schmittově divadelní hře je přitom hned dvojí: v prvé řadě se jedná o skladbu, ke které mají obě postavy Schmittovy hry obdobnou citovou vazbu; především se ale jedná o hudební motiv, který pro oba hrdiny představuje symbolické vyjádření jejich vztahu k určité ženě – možná stejně nedostupné a podobně ukryté jako tajemná melodie v Elgarově skladbě.

Enigmatické variace Erica-Emmanuela Schmitta jsou hrou navýsost komorní. Proto je jenom dobře, že plzeňské Divadlo J.K.Tyla zvolilo pro jejich provedení prostředí divadelního Klubu. Podobně jako v mnoha jiných komorních dramatech, také v Enigmatických variacích přivádí autor na jeviště postavy naprosto odlišného osudu i charakteru, aby se posléze ukázalo, že vše je vlastně trochu jinak. Uměleckou veřejností adorovaný spisovatel Abel Znorko, který už více než deset let žije v dobrovolné odloučenosti od ostatních lidí, i jeho řádně pozvaný (a přesto poněkud nevítaný) host, novinář Erik Larsen, mají nakonec možná víc společných rysů, než si původně oba mysleli. Ve hře nechybí několik překvapivých zvratů, jejichž povahu by nebylo slušné prozrazovat, a v závěru i jistá forma katarze. Schmittovu dramatickému textu nelze upírat atraktivitu zvoleného tématu ani snahu o hlubší ponor do nitra jednotlivých postav. Výsledek však působí občas malinko schematicky. Snad právě proto je tak důležité, jakým způsobem tvůrci Schmittův text uchopí a kolik vlastní invence do něj vloží. V případě plzeňské inscenace Enigmatických variací se výklad textu opírá o pečlivou práci režiséra Jana Buriana a vzácně vyrovnané herecké výkony Martina Stránského a Jana Maléře.

Prostředí divadelního Klubu se v mnoha směrech vymyká běžným divadelním měřítkům a režisér Jan Burian si je této skutečnosti jistě dobře vědom. Svědčí o tom nejen výběr samotného titulu, ale také způsob, jakým s danou divadelní látkou zachází. Z jeho režijní práce tentokrát vyzařuje až nečekaná pečlivost. Ta se projevuje nejen důkladným vedením obou herců, ale také vhodným výběrem dekorací a kostýmů (autorkou kostýmního a scénického řešení je Dana Svobodová). Režisér měl tentokrát šťastnou ruku i při volbě představitelů jednotlivých rolí – Martina Stránského jako spisovatele Abela Znorka a Jana Maléře v úloze novináře Erica Larsena. Martin Stránský patří již delší dobu ke klíčovým postavám plzeňského činoherního souboru. Úloha sebestředného, sebejistého a nadmíru arogantního spisovatele Abela Znorka mu poskytuje možnost vyzkoušet si na jevišti postavu jakéhosi dvojníka své nejslavnější dabingové role. Ke cti a chvále mu však nepochybně slouží skutečnost, že inspirace seriálovým doktorem Housem neprobleskuje v jeho hereckém výkonu snad ani v náznacích. Stránského herecký výkon je zprvu možná trochu přepjatý, brzy se však kultivuje a ke konci hry, po několika ostrých a nečekaných zlomech, graduje do velkolepého finále. O výjimečnosti Stránského hereckého výkonu svědčí ostatně i jeho nedávná širší nominace na cenu Thálie právě za roli spisovatele Abela Znorka. Druhý z protagonistů, tedy Jan Maléř, je mu v roli novináře Erica Larsena nepochybně důstojným partnerem. Jeho herecký výkon je z hlediska vnějšího projevu možná trochu nenápadnější, to mu však nijak neubírá na významu a důležitosti.

Drobných nedostatků se v inscenaci objevuje snad až nečekaně málo; a ty, kterých si divák možná občas všimne, vyplývají spíš ze samotného Schmittova textu nežli z Burianova režijního zpracování či jednotlivých hereckých výkonů. Možná i proto lze považovat inscenaci Enigmatických variací za umělecký úspěch – navíc úspěch o to výraznější, že jej doprovází i patřičný divácký ohlas. Divadelní Klub se tak zvolna stává prostorem, ve kterém nalézá své místo (a s ním i odpovídající divácký zájem) náročnější umělecká produkce. Význam této skutečnosti nelze samozřejmě přeceňovat – v omezených provozních podmínkách divadla regionální působnosti a měšťanského typu bývá žánr komorního dramatu automaticky odsouván do pozice Popelky. Jak je ovšem vidět právě na inscenaci Enigmatických variací, i z Popelky může časem vyrůst královna. A stačí k tomu vlastně jen málo – totiž pečlivá, trpělivá a zdravě sebevědomá práce.