Recenze

Dramaturgie Středočeského divadla Kladno (dále jen SDK) udělala na oblastní divadlo poněkud neobvyklý (až odvážný) krok. Mimo dramaturgický plán nasadila, vedle stále uváděného Hamleta, další z vrcholných Shakespearových tragédií, Macbetha. K režii byla přizvána Viktorie Čermáková, v současné době jedna z nejvytíženějších a zároveň nejprovokativnějších režisérek. Tento fakt byl také největším diváckým magnetem v nebývale masivní reklamní kampani, která uvozovala kladenského Macbetha jako očekávanou „divadelní událost roku“.

Viktorie Čermáková spolu s dramaturgyní Magdalenou Frydrychovou zvolily Joskův překlad a Mistrovu nejkratší hru ještě zhusta proškrtaly, často na úkor srozumitelnosti inscenace, k čemuž valnou měrou přispěl i nedůsledný režijně-inscenační záměr. Markantně se toto projevilo u postavy Donalbaina (syn zavražděného Duncana, což se nepoučený divák z inscenace nedozvěděl), která tak neměla v inscenaci žádnou funkci (dlužno dodat, že nikoliv vinou herce Jaroslava Slánského), snad krom „zalidňovací“. Stejně byla postižena i postava Flerance (syn zavražděného Banqua v podání pubescentně vzdorovitého Štěpána Benoniho). Dalším problémem bylo inscenačně neodůvodněné a tím pádem matoucí zdvojení postav – Duncan / Lékař (překvapivě mdlý Zdeněk Dolanský), Malcom a Donalbain / 1. a 2. vrah, Čarodějnice / Hosté + Personál na Macbethově korunovační hostině / Vojsko..., 2. čarodějnice / Lady Macduff... Zde neobstojí ani obligátní zdůvodnění nedostatkem herců v souboru. Pokud by režisérka s dramaturgyní byly důslednější, mohla tato skutečnost vytvořit další rovinu příběhu, např. všudypřítomnost Čarodějnic-Osudu. Snad jsem ale jen nedokázal režisérčin záměr dekódovat...

Macbeth výborného Tomáše Petříka, který smysluplně využívá hyperkorektní mluvy a lehce nadnesených „sladkých“ gest, je traktován jako slaboch, který je schopen normální existence, pouze je-li „podepřen“ silným jedincem. O tom přesvědčí hned jeho vstupní scéna, kdy na bitevním poli s až barbarsky mužným Banquem rustikálního Zdeňka Velena hraje kopanou s uťatými hlavami nepřátel. Tehdy je radostně bezstarostný, duševně volný. Jakmile se dostaví „delegace“ thénů, aby jej povýšila, zkrotne a ihned je vnitřně sešněrovaný. Čiší z něj neustálý strach z prozrazení svého přísně střeženého děsivého vnitřního tajemství. Důsledkem toho mu stačí být jen uspokojivým, ale nepřečnívat, neupozorňovat na sebe. Proto také odmítá zavraždit krále, k čemuž ho svádí manželka. Spokojil by se s vyznamenáním, kterým jej král obdařil. Lady Macbeth jej k vraždě dožene až skrze silné psychické vydírání. Ale vražda je Macbethovi dalším strašlivým tajemstvím, které nesnesitelně zatěžuje jeho nitro až k obsesi. Stává se štvancem sama sebe, a proto také zosnuje vraždu svého nejlepšího přítele Banqua. Najme si k ní dva bezdomovce – vrahy, které jak hladové cvičené psíky cepuje, dráždí a nakonec uplácí podřadným jídlem, pitím a kuřivem. V této scéně je silný, má pod sebou ty nejubožejší z ubohých, kteří jsou za trochu jídla schopni překročit jakékoliv morální hranice. Jakmile je ale smluvená vražda dokonána a život nejlepšího více než přítele nevratně zničen, Macbetha zachvacuje šílenství, jehož prvním projevem jsou vize Banquova zkrvaveného ducha na korunovační hostině. Macbeth nakonec ze strachu ničí všechny a všechno kolem sebe, i smrt Lady Macbeth je jeho dílem (s pomocí Sluhy)... Vražda jeho ženy je aktem, který jej vede ke zrůdnému vystřízlivění, kdy poznává svou vlastní obludnost, svou prohru, nezřízeně touží po smrti, po vysvobození svém i své země. Nemá ale tolik síly, aby svůj život ukončil vlastní rukou. Nakonec není jasné, zda jej Macduff zabil, nebo zda sťal hlavu již jen Macbethově mrtvole. Je ale spíše pravděpodobné, že Macbeth zemřel vyčerpán strachem, jako krysa.

Klíčem k postavě Macbetha i k celé hře je lady Macbeth, krásná, opečovávaná a noblesní, ale i vášnivá dáma v nejlepších letech skvělé Zuzany Mixové. Macbethův návrat očekává ve vaně, ale v jejím očekávání není ani stopa po erotice, spíše se s něžnou laskavostí těší na návrat milované bytosti. Naprostá absence erotiky je také v cudně pečlivém omývání navrátivšího se Macbetha, a to i když jsou oba manželé spolu nazí v lázni. Tento akt působí spíše jako koupel dítěte s matkou. Nejvíce Mixová rozkryje svůj vztah k Macbethovi, když on – vzdor slibu – odmítne zavraždit Duncana. Tehdy mu přímo hrozí smrtí, a tím divákovi přiznává, že Macbeth je jejím homosexuálním synem (v dramatu scéna 1/7). Prozrazuje Macbethovu noční můru. Mixová v této jediné replice s nebývalou silou a účinností koncentruje jejich společné prokletí, které není nepodobné tomu Oidipovu. Ona sama netouží po moci, ale usiluje o vysoké postavení pro svého syna, které by mu zajistilo naprosté bezpečí a nedotknutelnost. Nakonec se jí vše vymkne z rukou a její syn se stává vraždícím šílencem. I ona – stejně jako její syn – končí šílená, a přesto střízlivá. Její závěrečný monolog v netradičně tlumené civilní (a skvělé) interpretaci je spíše předsmrtnou zpovědí než výstupem šílence. Lady Macbeth odchází, aby za pomoci Sluhy ukončila svůj život.

Leitmotivem celé inscenace je kolo Osudu, které je neustále zpřítomněno pohybující se točnou, valícími se mnohovýznamovými skružemi – studnou, vanou… Tento prvek je pro hru Macbeth příznačný, neboť se jedná o drama osudu: na počátku je Čarodějnicemi vše vyjeveno a Jedinec je pak dle této předpovědi unášen, eventuálně válcován Osudem.

Vše je smysluplně roztáčeno a roztancováváno třemi Čarodějnicemi. Ty se poprvé vynalézavě zhmotňují z krve zavražděných vojáků na bitevním poli jako odporně krvavé plazmatické skvrny. Jejich další podoba je blízká obřím blechám, které nestoudně a oplzle obcují s Macbethem (možná inspirace Boschovými obrazy). Zde je třeba vyzdvihnout pohybové, až artistické nadání všech tří hereček – Lenky Zbrankové, Barbory Janatkové a Veroniky Pavlasové (choreografie Michal Kňažko). Posledně dvě jmenované však byly více než zrazeny mikroporty, kterými byly „obdařeny“ Čarodějnice, jež až nesnesitelně odhalily jejich výslovnostní vady. Oproti nim Zbranková vynikla pregnantní dikcí i hereckou jistotou, a to i v miniaturní roli Lady Macduff.

V inscenaci dále zazářil i Lukáš Homola v roli laskavého a lidsky něžného vlastence Macduffa, který si je vědom svého zločinu, jejž emigrací (veden „vlasteneckou ušlechtilostí“) spáchal na své rodině . V jeho postavě je jasný svár mezi Vlastencem a Otcem. Ostatní herci – krom výše jmenovaných a Jaroslava Slánského – v čele s Marcelem Rošetzkým mají velký problém s výslovností a s interpretací Shakespearových veršů, k čemuž přispívá i hlasitě reprodukovaná, ač výsostně dramatická (a divadelní) hudba Petra Kofroně.

Naprosto matoucí a zavádějící je postava Sluhy a 3. vraha hostujícího Davida Steigerwalda v pro něj tradičním (a v mnoha inscenacích viděném) sošném a démonickém podání za vydatné podpory „draculovského“ kostýmu. Sluha občas projde somnambulně „vystavěně“ jevištěm, tu vrhne uhrančivě upřený pohled, tu „osudově“ pocáká černou plochu opony bílou či červenou barvou (snad pokus o symbol, který je tu ale spíše nepatřičnou polopatistickou ilustrací). Jeho postavu lze tedy rozkrýt snad jako Osud, čímž je ale dublována (a částečně popřena) funkce Čarodějnic.

Režisérka Čermáková došla při své cestě za Macbethem maximálně do poloviny, a to ke škodě své, herců a především diváků. Inscenaci přehltila množstvím „nápadů“, bohužel většinou už mnohokrát viděných (i v jejích vlastních inscenacích), a tudíž očekávaných. Za všechny jmenuji andělská křidélka na slavnosti u Lady Macduff , plastové pytle na sbírání zkrvavených údů a hlav, slavností kostým Lady Macbeth a la M. Thatcherová (kostýmy Zuzany Krejzkové jsou téměř totožné s mnoha jejími předchozími díly), použití železné opony (nedávno ji zde Petr Svojtka využil v Romeovi a Julii), démonický Sluha potácející se po jevišti...

Jan Grossman kdysi řekl, že největším uměním režiséra je zabíjet vlastní děti. Pokud by se tohoto axiomu režisérka držela a soustředila se příběh, jeho výklad, jeho čitelnou interpretaci a plně využila nemalých dispozic kladenských herců, mohla opravdu vzniknout událost divadelní sezóny. Takhle je výsledkem podivný pelmel, kde forma a režisérčino ego silně převyšuje obsah.