Recenze

Z reality všedního života se dá vybočit mnoha různými způsoby. Kdo nevidí únikovou cestu v obluzujících účincích drog ani v hledání pravdy na dně sklenky alkoholu, ten může vyzkoušet možná něco podobně omamného – totiž právě divadlo. Povedené divadelní představení je samo o sobě malým zázrakem a když na to přijde, může být nejen příjemnou relaxací pro diváky, ale někdy se může stát i přínosnou terapií pro své aktéry. Řadu zajímavých postřehů by o tom jistě mohl vyprávět i začínající režisér Lewis, ústřední postava komedie Noc bláznů z pera australského dramatika Louise Nowra. Právě jeho si totiž vyhlédlo vedení jedné australské psychiatrické léčebny, aby s tamními chovanci nacvičil nějakou hezkou a s ohledem na možnosti jednotlivých pacientů raději jednoduchou divadelní hru. Protože okolním světem právě otřásá válka ve Vietnamu, režiséru Lewisovi se jeví jako naprosto přirozené pokusit se nastudovat s amatérskými herci něco politicky angažovaného – například Brechtovu divadelní agitku Výjimka a pravidlo. To by se však mezi pacienty nesměl nacházet aktivní a euforický Roy, jehož hlavním charakterovým rysem se zdá být vášnivý a možná až nekritický zájem o Mozartovu operu Cosi fan tutte. A protože ostatním pacientům na výběru hry příliš nezáleží a Roy navíc dovede být ve své aktivitě poměrně důsledný, nakonec Lewisovi nezbývá než rezignovat a přijmout nastudování opery jako určitou osobní výzvu. Pro Roye totiž není vůbec důležité, že žádný z pacientů neumí dobře zpívat. A vlastně mu ani příliš nezáleží na tom, že mezi množstvím Lewisových dobrých vlastností se zcela zjevně nenacházejí ani vůdčí schopnosti, ani režijní jistota. Nejdůležitější je přeci výsledek – tedy to, aby se po všech útrapách nakonec hercům podařilo oživit na jevišti dávnou vzpomínku na idylický svět Royova dětství.

Plzeňské jevištní provedení Nowrovy divadelní hry Noc bláznů je bezesporu inscenací, kterou stojí zato vidět. Pro plzeňskou činohru je tato hra navíc dalším potvrzením toho, jak důležitou úlohu v jejím budoucím směřování může již brzy sehrávat mladý režisér Martin Vokoun. Po umělecky úspěšných klubových inscenacích (Jako naprostí šílenci a S vyloučením veřejnosti) i plnohodnotných (byť občas rozporuplně přijímaných) režiích určených pro velké jeviště (Jitřní paní, Zahradníkův pes a Portugálie) dostal tentokrát příležitost utkat se s výkladem divadelního kusu, který není ani prvoplánovou komedií, ani těžkou intelektuální hříčkou. A opět se přitom vydává cestou, která se mu v Plzni už několikrát osvědčila. Z plzeňských herců si znovu vybírá především ty, kteří mu jsou věkem i zkušenostmi blízcí, a dokáže je vést způsobem, který z nich vykřesává herecké výkony výrazně převyšující standard většiny plzeňských inscenací. Jako režisér se přitom musel vyhnout hned několika nebezpečným úskalím. První z nich je nasnadě: není jednoduché režírovat hru pojednávající o „divadle na divadle“. A už vůbec není jednoduché režírovat ji tak, aby vše působilo přehledně a současně věrohodně, a aby divák udržel svoji pozornost po celou dobu představení. Martin Vokoun se s tímto nebezpečím vyrovnal s bravurou, již často nevídáme ani u režisérů podstatně starších a zkušenějších. Opravdovou inscenační lahůdku pak divákům předkládá v samotném závěru hry, kdy se chovanci ústavu (tedy v zásadě herci představující blázny představující herce) úspěšně pokoušejí předvést před skutečnými diváky výsledek jednotlivých divadelních zkoušek, tedy ve značně stylizované podobě a výrazně přímočaré zkratce celý děj Mozartovy opery Cosi fan tutte. A tím se hned dostáváme k druhému úspěšně zvládnutému úskalí: většina postav Nowrovy divadelní hry představuje chovance psychiatrické léčebny, tedy v zásadě blázny. Hrát na jevišti blázna je lákavé a nebezpečné zároveň: v takové situaci je pro herce velmi snadné sklouznout k šabloně a práci s rolí si tím malinko ulehčit. O to víc pak záleží na režisérovi, zda hercům takové laciné zjednodušení dovolí. Režisér Martin Vokoun žádné kompromisy v přístupu k jednotlivým rolím nepřipustil a je jeho velkou zásluhou, že hra ani na okamžik nesklouzává k zbytečné lacinosti.

Z jednotlivých herců nad ostatními vynikají zejména představitelé dvou hlavních postav – totiž Zdeněk Rohlíček jako režisér Lewis a Michal Štěrba jako blázen Roy. Navzdory svému mladému věku už Zdeněk Rohlíček stačil na plzeňském jevišti ztvárnit řadu výrazných rolí a postupem času se vypracoval až k pozici zřejmě nejvýraznější herecké osobnosti současné plzeňské činohry. Psát o jeho mimořádném hereckém výkonu se proto zdá být skoro zbytečné, neboť nadprůměrnost hereckého výkonu se v jeho případě stává spíše očekávaným standardem. Postavě režiséra Lewise dokázal vtisknout vyvážený poměr křehkosti a zranitelnosti na straně jedné a nečekané vnitřní síly na straně druhé, což z této postavy činí navenek možná nejistou, vnitřně však pevně ukotvenou osobnost. Michal Štěrba se svému hereckému kolegovi v plné míře vyrovnává. Působí věrohodně, nekarikuje a nepřehrává, přesto si však svoji roli viditelně užívá. A totéž lze říci v podstatě i o všech ostatních hercích: všichni ztvárňují své role s opravdovou radostí, která je vidět doslova v každém jejich pohybu a gestu. A radostná atmosféra kupodivu vyzařuje i z poměrně ponurého scénického řešení, které má představovat omšelé divadlo kdesi uprostřed areálu psychiatrické léčebny, a také z kostýmů, které jsou logicky limitovány skutečností, že se celé představení odehrává v nemocničním prostředím. Zásluhu na úspěchu výtvarné složky inscenace má její autorka Agnieszka Pátá.

Z reality všedního života se dá vybočit mnoha různými způsoby. Z pohledu diváka může být příjemným vybočením z truchlivé reality i každá příjemná, zajímavá a všestranně povedená divadelní inscenace. Vokounovu inscenaci Noci bláznů lze do této kategorie zařadit bez sebemenšího zaváhání. Pro pravidelného návštěvníka plzeňského divadla představuje inscenace Noci bláznů ještě jedno další významné vybočení – totiž vybočení z výrazného kvalitativního útlumu, v němž se plzeňská činohra v poslední době zcela zjevně nachází. Mladý tvůrčí tým, který okolo sebe režisér Martin Vokoun shromáždil, svým starším kolegům názorně ukazuje, že k divadlu je možné přistupovat i jinak – s daleko větším vnitřním zaujetím, hravostí a touhou cosi podstatného na jevišti sdělit či ukázat. Tedy s podobným vnitřním zaujetím, touhou a hravostí, s jakými herci z ansámblu režiséra Lewise přistupují ke svým rolím v Mozartově opeře Cosi fan tutte. Zní to možná surově a do jisté míry i malinko lacině, ale možná by nebylo od věci vzít si z tohoto jejich přístupu příklad.